Fanatička, blázen a krkavčí matka. Nebo ne?
Německá městská guerilla Frakce rudé armády, známější pod akronymem RAF, je pro Německo stále černým svědomím. Německé represivní složky si v případě RAF servítky nebraly; paradoxně tak teprve zatčení, následné mučení a dosti podezřelá násilná smrt první generace RAF dokázala to, o co se svou činností RAF snažila celou dobu. Vyburcovala totiž minimálně část společnosti a několika dalším generacím aktivistů a aktivistek ukázala, že vyhrocená rétorika prohlášení RAF o návratu nacismu nebyla nutně jen rétorickým cvičením.
Nicméně, jak jde čas, rány se pomalu zacelují, cenzura mizí a RAF už není něčím, o čem se nemluví. Na filmovém poli nedávno vyšlapal cestičku film Baader-Meinhof komplex, bylo tedy jen otázkou času, kdy na zpracování tématu RAF sežene peníze další filmař. A ten čas nadešel. Novým filmem zabývající se otázkou RAF je film Kdo, když ne my. Jestliže Baader-Meinhof komplex začínal položením zápalných bomb do obchodního domu, Kdo, když ne my v tomto bodu v podstatě končí. Snaží se zmapovat život jedné z klíčových postav první generace RAF, která zůstala poněkud nespravedlivě ve stínu hlavních hvězd z názvu prvního zmíněného filmu: Gudrun Ensslin.
Dělá to ale poněkud zvláštním způsobem: soustředí se na osobu Bernwarda Vespera, levicového spisovatele a nakladatele a pozdějšího Gudrunina manžela. Poněkud rozvleklý příběh začíná na univerzitním kurzu literatury, po kterém se Gudrun se svým budoucím manželem poprvé potká, a sleduje jejich nelehký vztah až k finálnímu rozchodu a odchodu Gudrun do podzemí.
Film se snaží přijít s lidským příběhem a o politiku se otírá jen tak mimoděk, na místech, kde už není zbytí, a to v podobě prostřihů do černobílého dobového zpravodajství, které člověku bez znalosti kontextu neřekne vůbec nic. Přesto nejde o film špatný. Na osobním příběhu, emocích, životních zvratech, touhách i nesplněných očekáváních poměrně plasticky ukazuje, jak se někdo k ozbrojenému odboji proti režimu odhodlal.
Gudrun bývá obyčejně popisována jako absolutní fanatička, blázen a krkavčí matka. Ve filmu ale uvidíme něco víc: její složitý a konfliktní vztah k rodičům i její poměrně divoké partnerství a pozdější manželství. Plastickou osobnost, která se složitým a nikoliv bezbolestným vývojem dostává až k finálnímu rozhodnutí. Protože slova prostě nestačí...
Film Kdo, když ne my je o tom, jak RAF vznikala. Není o tom, proč. Na film, který by se seriózně zabýval tím, jaké politické motivy vedly ne zrovna zanedbatelný počet mladých lidí k ozbrojenému odboji proti režimu, doba zřejmě ještě nenazrála... Ale třeba se dočkáme. Kniha Margrit Schiller, o které jsem tu taky psal, je v tomto ohledu přímo excelentní.
Právě úzkostlivé vyhýbání se politice a ideologii tak na filmu zamrzí nejvíc. Pochopitelně ne proto, že bych s RAF jakkoliv sympatizoval – šlo o Marx-leninisty tvrdé linie – ale proto, že teprve pokud zahrneme jejich politické motivace, dostaneme kompletní obrázek.
Komentáře
(Martina - Mail - WWW) Vloženo 19.01.2012, 22:40:59
Ten film se mi hodně líbil. Píše se o něm, že vychází z doložitelnejch faktů, ale některý věci mi přišly trochu přehnaný. Nicméně jako film o RAF mi to sedlo, prostě citlivě natočený, osobní, autorský,.. Magorka Gudrun válí.
Přidání komentáře...