Kdo vynese sračky?
Několikrát jsem se při skupinových strategických diskusích v poslední době setkal s tím, že strategie, taktika i činnost anarchistického hnutí je hodnocena optikou zábavnosti. Pokud je ale hlavní otázkou při plánovaní veřejné anarchistické akce to, „jakou muzikou tam přitáhneme lidi“ a „jestli živou hudbu nebo systém“, je podle mého něco špatně.
Když se na konci devadesátých let rozpoutala v mezinárodním antiautoritářském antikapitalistickém hnutí debata nad fenoménem „aktivismu“, mířila jeho hlavní kritika k jádru věci: politické skupiny byly chycené v pasti výkonnosti, kdy svou činnost měřili množstvím vydaných a rozdistribuovaných letáků, časopisů a brožur (některé organizace v této pasti vězí dodnes, ale to je jiný příběh). A tímto způsobem hodnotili samozřejmě i činnost svých členů a členek. V klíčovém příspěvku do debaty, eseji Vykašlete se na aktivismus, je to popsané jednou větou a zcela přesně: „nehierarchické skupiny aktivistů ve skutečnosti tvoří "diktaturu těch nejangažovanějších"“.
V kritice tohoto přístupu bylo vypíchnuté zejména to, že aktivismus se stává něčím odděleným od našich životů, ohraničeným „pracovní dobou“ – jdu na schůzi, dělám aktivismus, pak mám padla a jdu třeba do hospody. V tomto smyslu někdy padalo přirovnání k „práci po práci.“ Feminismus pak pomohl s obrácením pozornosti na genderový aspekt této situace, kdy ti nejangažovanější jsou logicky mladí vzdělaní muži bez závazků – na rozdíl od matky samoživitelky mají ten luxus volného času na „druhou práci“.
Jedna z mnoha reakcí na tuto kritiku byla zdůrazňováním zábavnosti „politiky“ – a politika je v uvozovkách úmyslně. Tato reakce jako by si z komplexní kritiky aktivismu vzala jen hesla a na této vulgární kritice postavila bezobsažnou odpověď. Pokud není cesta „práce po práce“, je cestou zábava. Krátkodobý úspěch tohoto směru v podobě fenoménu street parties na samém konci devadesátých let tento způsob uvažování dále nakopl i přes to, že se vyčerpal stejně rychle, jako vznikl.
Přehlédl totiž jednu velmi podstatnou věc (ono vzdělávání obecně není moc zábavné, tak proč se mu věnovat...), a to schopnost kapitalismu reagovat a pohlcovat. Street parties byly úspěšné proto, že se na ně lidé chodili bavit a zábavu dostali zadarmo a ještě s příchutí rebelie; ne nutně proto, že by souhlasili s jejich myšlenkami. A tak kapitalismu stačilo přidat do svých akcí trochu rebelie a masy mladých zamířily namísto na street party na oficiální „rebelské“ akce typu festivalu Buď zlý na svého nácka. Myslí si snad někdo, že v zábavnosti můžeme soutěžit s kapitalismem? Pokud oni mají skákací hrad, my to trumfneme hradem, dětským sumem a zmrzlinovým stánkem navrch?
Myšlenka zábavnosti politiky je produktem stejného okruhu lidí jako aktivistická mentalita – mladých, zdravých, vzdělaných mužů bez závazků, kteří vlastně nemají potřebu se proti něčemu opravdu bouřit. Namísto rozdávání letáčků nastoupilo tancování za soundsystemy a „umění“, které v důsledku dostalo akce hnutí do ještě většího ghetta, protože nově se od člena či členky hnutí čeká nejen ztotožnění se s určitou politickou myšlenkou, ale i velmi specifickou kulturní orientací (punk, tekkno, hip-hop, špetka folku, grafitti a tím jsme se nejspíš vyčerpali).
Velmi pěkný článek na toto téma, Politika v éře zábavy, vyšel na webu Bloody Mary; jeho závěr myslím přesně shrnuje problematičnost tohoto nového dogmatu:
„Zábava všechno trivializuje, zplošťuje a všemu dává stejnou (žádnou) váhu. Jenže některé věci nemohou být zábavné. Některé věci musejí zůstat smutné, komplikované, náročné na uvažování, burcující. Nejde o to, zrušit zábavu. To je v podstatě nemožné. Kromě toho, zábava je uvolňují, potřebná – a zábavná. Jde jen o to, uvědomit si, že prorůstání zábavy do jiným sfér není bez následků. A že zábavné odpoledne u příležitosti nějakého významného anarchistického výročí nutně nepřinese více přemýšlejících lidí, nakloněných anarchistické myšlence. Přinese totiž hlavně více těch pobavených.“
Anarchistické hnutí přijetím této myšlenky přistoupilo na pravidla hry, kterou vymyslel kapitalismus. Ale žádného protivníka nelze porazit podle jeho pravidel, to věděli už staří čínští válečníci. Snažit se našimi skromnými zdroji uspět na poli infotainmentu je pošetilé a frustrující; kreativita a autentičnost se nemůže měřit s produkty postavenými na sociologických a psychologických výzkumech, ani nemluvě o zdrojích, které máme v tomto zápasu k dispozici.
Po dobré zábavě nastává vystřízlivění: ráno po party se vzbudíme do stejného světa plného sraček všude okolo. A při životě nás bude držet myšlenka na další party... Co mi to jenom připomíná?
Na kritice „práci po práci“ bylo inspirativní hlavně to, že mířila na separaci naší činnosti od našich životů, na to, že nedostatek adekvátní teorie nahrazuje větší a větší porcí přímé akce, na to, že postrádá strategii a taktiku. Pokud reakcí byla „zábavná politika“, moc jsme si nepomohli, protože naprosto stejné věci lze vytknout i jí a navrch můžeme přihodit slušnou porci dalších negativ.
Je potřeba si bez obalu říct, že politika nebude nikdy zábavou. Zapomeňme na to. Samozřejmě se u ní můžeme občas hodně nasmát a často i pobavit. V jádru ale bude vždycky činností, která je někdy tvrdá, jindy unavující, často stereotypní a otravná; k sociální revoluci se prostě nejde protancovat. Pokud mě ale naplňuje cíl této činnosti, budu ji vykonávat rád(a) a v rámci možností i s potěšením.
Na závěr si každý odpovězme na starou otázku ohledně anarchistické praxe: A kdo bude v anarchismu vynášet a čistit sračky, když na záchodě praskne trubka? Odpověď se totiž dá stejně tak dobře aplikovat na současné aktivity...
Komentáře
(K. - Mail - WWW) Vloženo 15.07.2011, 22:31:39
Kapitalismus podle mě nic nevymyslel, žádnou hru, zábavu ani utrpení. Na squaty si číst Bakunina se v ČR téměř nikdo "nezašívá", protože tu momentálně skoro nikdo nesquatuje. A kdyby se i zašil, tak bych mu to přál a podporoval ho v tom.
(zlej - Mail - WWW) Vloženo 15.07.2011, 02:55:09
2 Filip: a co podle tebe rika? me to pripadlo hoooodne pomatene a jestli tam byla nejaka silna myslenka tam byla hodne spatne recena, osobne jsem byl zklamanej, kdyz jsem to pred lety cetl.
( - Mail - WWW) Vloženo 13.07.2011, 09:43:49
Filip: Vykašleme se na aktivismus, ale neříká "nedělejme nic". Tady si ho můžeš přečíst http://www.streetparty.sk...mus.rtf
(Filip - Mail - WWW) Vloženo 12.07.2011, 15:32:24
Odmítnout "práci po práci" je sice dobrá kritika určitého stereotypu, ale co místo toho? V pátek cestou z hospody posprejovat autobusovou zastávku? Aktivismus musí být přece kontinuální, jinak nemá smysl. A jako takový pak nutně musí mít charakter "práce".
(Filip - Mail - WWW) Vloženo 11.07.2011, 20:37:58
A co známá věta Emmy Goldman "Nechci mít nic společného s revolucí, pokud u ní nebudu moci tančit?" (parafrázuji). Já si myslím, že Vykašlete se na aktivismus a podobné nesmysly jsou dalšími kroky "osvícených" anarchistů, jimiž chtějí rozbít současné hnutí (které oni jako hnutí nenazývají). Nebudeme-li zodpovědnými aktivisty, jaká je alternativa? Ležet v posteli a individuálně snít? Místo agitace v ulicích (fuj, radikalismus) se raději zašít na squat a číst si Bakunina? Občas se divím, co současní odpůrci anarchismu dokáží vyplodit...
Přidání komentáře...