Mezi dvěma mlýnskými kameny - Margrit Schiller o životě v RAF
O německé městské guerille R.A.F. bylo až donedávna dostupných jen několik málo materiálů, a to jak v češtině, tak v angličtině. V poslední době se to začíná měnit, zejména díky vlně zájmu po poměrně úspěšném filmu Baader-Meinhof Komplex. Akční a ač faktograficky poměrně přesný, ale jinak plochý film tak v poslední době doplnilo hned několik knih, které nám možní poznat RAF více do hloubky.
V druhé polovině zmíněného filmu sledujeme původní zakladatele a zakladatelky RAF ve vězení, kde mimo jiné „kují pikle“ proti svému vnitřnímu nepříteli, slabému článku řetězu. Tím je Margrit Schiller, mladá aktivistka, která se k RAF stihla přidat jen na pár týdnů, než byla s ostatními dopadena a uvězněna. V loňském roce byla deset let po jejím vydání v Německu do angličtiny přeložena a nakladatelstvím Zidane Press vydána její autobiografie Remembering the Armed Struggle: Life in Baader-Meinhof, zaměřená na období jejího života v Baader-Meinhof gangu a následné uvěznění.
Dá se čekat, že pohled Margrit Schiller bude nejen fundovaný, ale i velmi zajímavý. Patřila totiž k tvrdému jádru první generace RAF (ze kterého v podstatě nikdo, kdo by mohl napsat paměti, nepřežil) a i přes to, že se později ve vězení od tvrdé linie RAF odvrátila, nikdy na ni nezanevřela, nespolupracovala se státními orgány a dokonce i odmítla činnost RAF jakkoliv odsoudit, ačkoliv by jí to v právní bitvě pravděpodobně významně pomohlo.
Na začátku příběhu stojí mladá holka, která se začíná seznamovat s radikální politikou. Margrit Schiller má nezpochybnitelný talent pro vyprávění, a tak nás doslova vtáhne do prostředí tehdejší krajní levice, do jejích projektů, do jejího prostředí, do obsazených domů a v neposlední řadě také do velmi zajímavého a dodnes inspirativního projektu SPK (Sozialistisches Patientenkollektiv, Svaz socialistických pacientů), kterého se mladá Margrit aktivně účastnila.
Svaz socialistických pacientů byl kolektiv lidí s duševní chorobou a jejich terapeutů, kteří odmítli koncept psychické choroby jako takové skrze poznání, že je to současná společnost, která způsobuje jejich takzvané psychické onemocnění, a proto jejich jediná účinná léčba spočívá v přeměně této společnosti, ve zničení kapitalismu. Takto shrnutá vypadá celá koncepce poněkud jednoduše a naivně šablonovitě, ve skutečnosti však byla poměrně dobře rozpracována a v praxi přinášela zajímavé výsledky. Experiment byl však s postupující radikalizací SPK brzy rázně utnut represivními složkami, které dovedně využily protiteroristické paniky rozpoutané právě okolo akcí RAF a SPK zcela rozprášily.
Nicméně, v SPK se mladé Margrit Schiller dostalo prvních politických myšlenek a dá se říci i jakéhosi politického vzdělání. Brzy poté se vlastně náhodou blíže seznámila s jádrem RAF, když byla prostředníkem požádána, zda-li by RAF nějakou dobu – šlo o období po osvobození Andrease Baadera z vězení – nemohla využívat její byt. Margrit Schiller svolila a v bytě s nimi po nezanedbatelnou dobu žila.
Pak už sledujeme její další radikalizaci a brzy na to i zapojení do RAF a první uvěznění, zatím pouze na krátkou dobu. Není bez zajímavosti, že velká část vězňů a vězeňkyň RAF se po propuštění z vězení vzápětí opět zapojovala do boje – a tuto cestu si vybrala i Margrit Schiller. Nezbytně to znamenalo přejít do podzemí, do ilegální existence.
A tady nastávají první problémy. Vedení RAF formuje z mladých a nezkušených rekrutů a rekrutek samostatnou buňku, která ale není schopna téměř žádné akce, ať už právě kvůli nedostatku zkušeností nebo proto, že tuto skupinu nespojuje žádná společná minulost a navzájem se vlastně ani neznají. Neplodné, nepříjemné a na výkon zaměřené prostředí plné kritiky je dále demoralizováno zatčením vůdců první generace RAF a nemůže tak vést k jinému výsledku než k vršení chyb.
Margrit Schiller se tak zanedlouho ocitá ve vězení podruhé. A právě popis tohoto druhého pobytu ve vězení byl pro mě tím největším zážitkem. Díky vypravěčskému talentu se nám dostává plastický obraz vězeňské izolace a de facto mučení, kterému byli vězni a vězeňkyně z RAF vystaveni. Dlouhé dny a hodiny bez podnětů, manipulace vyšetřovatelů, noční převozy, odpírání advokáta a všech dalších základních práv. Zmatení ducha i oslabení těla a následné hladovky jako jediný způsob protestu, který ještě zbyl...
V knize je popsán způsob, jakým byly ony legendární hladovky organizovány, ale především duševní pochody Margrit Schiller v době, kdy se k hladovce přidávala a hlavně v době, kdy ji předčasně ukončovala. Zatímco pro vedení RAF znamenalo předčasné ukončení hladovky zradu a neodpustitelnou slabost, která je pro nového člověka marx-leninistické společnosti nepřijatelná, my máme možnost s ní prožít všechny pochyby, úvahy i konečné rozhodnutí o jejím předčasném ukončení.
Nelze se ubránit pocitu obdivu k člověku, který si dokázal uchovat kritický rozum i v tak extrémních podmínkách a odolal jak lámání represivních složek, tak naléhání vedení vlastní organizace, která v ní neviděla člověka, ale pouze figurku na šachovnici. Ačkoliv kniha Margrit Schiller se politickou stránkou RAF v podstatě nezabývá a jak naznačuje podtitul, je spíše o „životě v baader-meinhof gangu“, způsob, jakým k její činnosti přistoupila, kdy se nebála používat vlastní rozum a vyvozovat vlastní závěry, ji staví spíše než na marx-leninistické staví na pozice anarchistické, byť neuvědomované.
Margrit Schiller vypráví svůj příběh z lidské stránky. Dává nám nahlédnout do svého nitra, přiznává pochyby, nebojí se přiznat strach, naivitu... Je to příběh bez zbytečného machismu a ostrého slovníku, kterým tak často oplývají autobiografie mužů z městských guerillových skupin, příběh, který by měl být vyprávěn znovu a znovu, protože ukazuje druhou stránku fungování v ozbrojených skupinách. Až příliš často jsou městské guerilly romantizovány a heroizovány – Margrit Schiller nám ukazuje paranoiu, strach, neustálé psychické vypětí, vnitřní i vnější konflikty a všechny další negativní aspekty, které v lesku bouchaček zůstávají obyčejně skryty.
Komentáře
Přidání komentáře...