Arena One: On Anarchist Cinema
Arena je žurnálem anarchistické teorie, v současné době již prakticky neexistujícím formátem. Cílem Areny je podle vlastních slov „dávat dohromady podněcující články a studie o všech aspektech libertariánské kultury, umění, života a politiky ve snaze vyprovokovat diskusi, polemiku a debatu." První číslo, které formátem i tloušťkou (160 stran) připomíná spíše knihu, je věnováno anarchistické kinematografii.Kniha je rozdělena na dvě části; první pokrývá historii, tedy první desetiletí dvacátého století. Začíná úplnými začátky kinematografie a vztahu anarchistů a anarchistek k ní; přečteme si o prvních pokusech využít kinematografii k předání anarchistických myšlenek, zakládání prvních filmových kolektivů atd.
První tři články se věnují vývoji vztahu anarchistického hnutí a kinematografie ve Francii. Té se jí v ní dostalo pozornosti poprvé kvůli stávkám ve filmovém průmyslu, kterým se dostalo podpory a žurnalistického pokrytí v anarchistickém tisku. Brzy poté začali anarchisté využívat promítání krátkých – tehdy němých – filmů během svých přednášek. Odtud byl jen krůček k natáčení vlastních propagandistických filmů; nejvýznamnější postavou počátků anarchistické kinematografie ve Francii byl Gustave Cauvin (kterému je v Areně věnován samostatný článek), hybná síla kolektivu Cinéme de Peuple. Ten v letech 1913-1914 vyprodukoval sedm filmů, zaměřených zejména na historii dělnického hnutí (například pařížské Komuny) a vzdělávání, především boji proti alkoholismu, válce a také proti vykořisťování pracujících žen. Většinu z nich vytvořil španělský filmový tvůrce Armand Guerra. Rozmach anarchistické kinematografie pak zabrzdil nástup ozvučeného filmu, protože zařízení na výrobu i promítání těchto filmů bylo velmi drahé a němý film nemohl z pochopitelných důvodů tomu ozvučenému konkurovat, ale zejména pak druhá světová válka, která v podstatě zničila anarchistické hnutí jako takové. Sám Gustav Cauvin zahynul na bezprostřední následky pobytu v nacistickém koncentračním táboře.
Naproti tomu Armand Guerra dostal velkou příležitost během španělské občanské války, kdy došlo k socializaci (vyvlastnění) filmového průmyslu, zejména díky tomu, že v oblasti zábavního průmyslu (filmu, divadla atd.) měly v podstatě monopol anarchistické odbory CNT. Dlouhá studie v podstatě o všech aspektech anarchistické kinematografie během španělské občanské války tvoří těžiště první části Arény a je zcela mimo rozsah tohoto článku jej byť přiblížit. Zabývá se způsobem výroby, financování i distribuce filmů, problémy, kterým musela čelit, i jejím zánikem s porážkou revoluce.
Ke konci první části jsou pak články věnované dvěma „anarchistickým filmům." První je kritikou i u nás známého filmu Libertarias, tedy produktu španělské mainstreamové produkce, zabývající se anarchistickou ženskou organizací Mujeres Libres během španělské občanské války. Ačkoliv je film dobrý a kvalitní, nevyhýbá se stereotypům a zkreslování, na které míří zmíněná kritika. Druhý se zabývá filmem řeckého režiséra Theo Angelopolouse Alexandr Veliký. Ten sice není o anarchistickém hnutí, ale anarchisté v něm vystupují a obecně se dá říct, že v mnoha podobách o anarchii je.
Článkem, který tvoří most ke druhé části sborníku, zaměřenou na současnost a nová média, je historie anarchistických filmových festivalů, tedy přesněji historie v Chicagu – ačkoliv první anarchistický filmový festival vůbec se pravděpodobně konal v roce 1979 v Kodani. Nicméně, v USA, přesněji v Portlandu, respektive San Franciscu, se koná dodnes a jeho organizátoři pomáhají jiným na různých částech zeměkoule.
Jedním článkem se věnuje Novozélandskému filmu Maintaining the Silence, věnovanému Neilu Ianu Robertsovi, dvaadvacetiletému punkerovi, který v roce 1982 spáchal sebevražedný atentát na ústřední policejní počítač, Wanganui computer.
Další, velmi zajímavý článek přibližuje anarchisty a anarchistkami založený projekt CopWatch. Na první pohled reformistický, nevládkářský projekt hlídek s kamerou, monitorující chování policie během služeb na chudých předměstích Los Angeles dostává jiné dimenze, když je chápán jako součást revolučního hnutí proti policejní okupaci komunit a za vytváření osvobozených autonomních zón, kde není bezpečnost svěřena policii, ale samosprávě místních lidí.
Konečně poslední článek, Natáčení nového světa, je spíše plný otázek než odpovědí. A popravdě, jsou to otázky, které vznáší, které jsou asi nejdůležitější z celého sborníku, i když nápovědu na jejich uchopení nám mohou dát články předešlé. Co to vůbec je, anarchistický film? Je to film, který byl vytvořen na anarchistických principech, nebo film, věnující se anarchistickému tématu? Jak by měla vypadat anarchistická kinematografie? Za „anarchistickou produkci" se v současnosti berou často velmi amatérsky – v tom špatném smyslu slova – zpracované dokumenty z masových demonstrací, ale co ostatní oblasti, nebo dokonce i žánry? Není čas na klasičtější hrané filmy s dějem?
A proud otázek nekončí, čtenáře okamžitě napadají další: Ale jak by vypadaly, čím by se zabývaly? Připomínaly by v něčem současnou mainstreamovou produkci? Mohou vůbec malé, nezávislé filmy s hollywoodskou velko-produkcí soutěžit? A mají se o to vůbec pokoušet? Existují dnes v této produkci filmy, které by se za anarchistické daly označit?
Spousta otázek a jen málo odpovědí. Faktem zůstává, že kinematografie zůstává tak trochu stranou zájmu anarchistického hnutí s výjimkou filmů mainstreamové produkce, které se jím tak či onak zabývají (v poslední době například Battle on Seattle nebo V jako Vendetta). A ačkoliv má produkce i šíření videa stále mnoho a mnoho překážek, v první řadě těch sociálních, jde o stále dostupnější formu možného šíření myšlenek, který by rozhodně na okraji zájmu zůstat neměla a od špatně udělaných sestřihů bitek z demonstrací by se měla posunout někam dál. Anarchisté a anarchistky na počátku století čelili překážkám mnohem větším a přesto film na mocný vzdělávací nástroj proměnili...
Komentáře
Přidání komentáře...