Svět: bez nás, nebo bez kapitalismu?
Kniha, o které se dnes chystám psát, se anarchismu zdánlivě vůbec nedotýká. Úvaha, která mě k psaní o ní přivedla, je ale jednoduchá: Abychom mohli vytvořit anarchistickou společnost, potřebujeme minimálně dvě věci – lidstvo a planetu. Anarchisté a anarchistky si to uvědomují dlouhé desítky let a proto jsou nezřídka velmi aktivní v radikálních ekologických hnutích, nehledě na to, že anarchističtí myslitelé a myslitelky formulovali celý ekologický směr, totiž sociální ekologii.Kapitalismus je bezpochyby absurdní systém, který je naprogramován tak, aby zničil sám sebe a spolu s tím lidstvo tím, že zničí celou planetu. Jedna věc je přijmout tuto tezi – na to se stačí rozhlédnout po svém širším okolí. Druhá věc je uvědomit si, k jak obrovské, nepředstavitelné ekologické destrukci dochází. A právě v tom nám kniha Svět bez nás od Alana Weismana pomůže.
Výchozí premisa knihy je jednoduchá: Lidstvo z ničeho nic zmizí. Ponechejme stranou jak, tato teze nám slouží pouze jako výchozí myšlenka pro úvahu nad tím, jak dlouho se příroda a planeta bude vyrovnávat s následky kapitalistického drancování. S autorem se podíváme do různých koutů planety, od ropných rafinérií přes uhelné doly po ohromná velkoměsta nebo třeba průplavy a spolu s odborníky a odbornicemi z různých oborů – od biologie přes hydrologii po chemii – se pokusíme odhadnout, jak dlouho bude příroda zpracovávat znečištění a další „vedlejší škody" pohánějící trvalý růst kapitalismu. A nejde jen o stavby, kniha se zabývá i chemickým znečištěním, vyhořelým jaderným palivem nebo třeba geologickými změnami způsobenými lidskou činností.
I když mám o úrovni ekologické destrukce určité povědomí, to, co jsem se v téhle knize dozvěděl, mi doslova vyrazilo dech. Člověka opravdu zamrazí například při zjištění, že kapitalismus dlouhé desítky let chrlí plasty ve všech formách a podobách, aniž by vůbec bylo známo, jak a jestli se v přírodě někdy rozloží. Zatím to totiž vypadá, že ne a jeho malinké části, pelety, pomalu znečišťují nejen oceány a pobřeží, ale i trávící trakty mořských živočichů. Některé údaje v knize, které měří čas na odstranění znečištění v geologickém čase – tedy stovkách tisíců let – jsou pak už zcela nepředstavitelné a zoufalost a vztek jsou asi jediné pocity, které lze při čtení cítit.
S každou kapitolou mrazí víc a víc. A víc a víc je zřetelnější jedna věc: na zastavení totální ekologické destrukce planety nestačí žádná změna individuálních návyků, jak se nás snaží přesvědčit hodné zelené nevládky, ani kapitalismus ozelenit, jak se nám snaží namluvit vládnoucí vrstvy. Pokud má planeta přežít, je potřeba zásadní a okamžitá proměna sociálně-ekonomického systému: revoluce.
V jedné z velmi zajímavých kapitol knihy se autor krátce zamýšlí nad tím, proč zanikla mayská civilizace. Jedna z velmi pravděpodobných teorií říká, že ji způsobila vládnoucí vrstva svým tlakem na růst svého bohatství. Dovolím si nyní jeden malý citát z knihy, který velmi přesně sedí i na současnou situaci:
Šlechta je drahá, neproduktivní a parazitická, odsává společnosti příliš mnoho energie, jen aby uspokojila své pošetilé choutky.
Pokud má společnost a planeta přežít, musí se zbavit současné šlechty. Šlechty, která je pro zisk schopná vyrábět látky, o kterých vědí, že zahubí celé živočišné druhy, ani nemluvě o statisících lidí (nejde jen o plasty, ale třeba o DDT nebo freony). Se současným systémem nelze přijmout žádný kompromis, což se při čtení této knihy ukazuje v plné nahotě, ačkoliv to její autor patrně nezamýšlel...
Hned z několika příkladů jasně vyplývá, že „řešení", se kterými kapitalismus přichází, jsou jen kosmetické změny, že zelená barva, kterou se přelakovává, připomíná spíše toxický odpad ze špatných filmů než sytou zeleň přírody, kterou se jí snaží evokovat. Zatímco DDT je zakázané a slouží jako takřka školní případ toho, jak kapitalismus své ekologické problémy řeší, řádově toxičtější a nijak neodstranitelné dioxiny se vyrábějí pořád. Celosvětový zákaz freonů slouží jako případ nebývalé spolupráce všech států světa ve snaze ochránit ozónovou vrstvu – zatímco produkce hydrofluorokarbonů, které freony nahradily a které ozónovou vrstvu ničí jen o kousek méně, vzrůstá.
Žádný, byť sebezelenější reformistický program nezastaví kapitalistickou pilu, která si pod sebou podřezává větev, na které naneštěstí sedíme my všichni. Pila musí narazit na hřeb, zlomit se a bolestivě se zaseknout do ruky, která ji poháněla sem a tam. Po přečtení knihy, jako je tato, mám ještě větší touhu tím hřebem být...
Alan Weisman: Svět bez nás; vydalo nakladatelství Argo, 2009
Komentáře
Přidání komentáře...