Svinka, Kocáb a jejich role v kauze Milada
Jak funguje spojení squaterů, ministra a soukromého podnikatele? Popřeli lidé z Milady své ideály a jak k celé situaci vlastně došlo?Když se do kauzy okolo vyklízení Milady zapojil ministr pro lidská práva Kocáb, začalo v ní pro spousty lidí cosi zapáchat. Pokud byl ale člověk na místě nebo si zjistil relevantní informace, zjistil, že věci nejsou tak absurdní, jak by se na první pohled mohlo zdát.
V situaci, kdy poslední zbývající lidi na střeše najatá ochranka regulérně ohrožovala na životě (stříkala na ně pepřový sprej, přeřezávala jejich jistící lano, lámala jim prsty, kterými se drželi komína apod.) a byla přitom krytá policií, jejíž řady nebylo možno reálně prorazit (vyzkoušeno), nebylo možno jednat jinak, než přistoupit na jednání. Zvlášť v situaci, kdy se ochranka chystala na třetí, ještě brutálnější pokus tyto lidi ze střechy dostat. Bylo jen taktické na jednání přistoupit a lidi ze střechy v pořádku dostat, byť to znamenalo ušpinit si ruce. Jiná možnost v podstatě nezbývala – respektive rovnala se tomu, obětovat lidi na střeše.
Vlk v rouše svinském
Další jednání o náhradních prostorech jsou už jiný šálek čaje. Můžeme se jen dohadovat, proč pochybný podnikatel Svinka prostory poskytl. Jedno je jisté: udělal si na tom naprosto perfektní PR a v podstatě zdarma (prostory poskytnuté lidem z Milady jsou v podstatě nepronajmutelné, o čemž svědčí i to, že v domě s patnácti byty jich je dalších cca 8 prázdných) získal tolik prostoru v médiích, kolik by nejspíš nikdy nezaplatil. Jméno Svinka zná dnes skoro každý a pokud by Svinka podobný úkol zadal PR agentuře, stál by ho spousty milionů.
To, že bývalí obyvatelé a obyvatelky Milady poskytli zdarma reklamu soukromému podnikateli ještě není tak nejhorší. Svinka je ale podle všeho přesně ten druh podnikatele, kvůli kterému squating vlastně vznikl a kvůli kterému tolik bují, podnikatele, který stojí v čele Prahou se valící vlny gentrifikace.
Proces gentrifikace znamená postupné vylidňování centra města a nahrazování obytných budov kancelářemi a obchodními prostorami, v obecném smyslu pak přeměnu struktury města od potřeb lidí směrem k potřebám businessu. Proti tomuto procesu se staví desítky skupin a hnutí. Například v Berlíně je pro squaterské hnutí gentrifikace tématem číslo jedna.
Gentrifikace kromě jiného totiž znamená, že obytné domy na lukrativních místech nechávají jejich noví majitelé úmyslně chátrat s jediným cílem: dostat z nich pryč nájemníky. Princip je jednoduchý: soukromý podnikatel levně koupí od města dům s nájemníky a nájemnicemi. Háček je v tom, že podle platné legislativy nemůže nájemnice a nájemníky (zpravidla se smlouvou na dobu neurčitou a s regulovaným nájmem) vystěhovat, aniž by jim nabídl adekvátní náhradní bydlení, což by lukrativní obchod samozřejmě prodražilo. Pokud se ale vystěhují sami, je vyhráno a žádnou náhradu nabízet nemusí. A tak dům chátrá a chátrá, přestává téct voda, občas nefunguje elektřina, do bytů zatéká. Kdo by chtěl bydlet v chátrajícím domu? A tak nájemnice a nájemníci, alespoň ti, co mají alespoň nějaké peníze, pomalu mizí. Poté, co se majitel domu nájemníků a nájemnic zbaví, mu už nic nestojí v cestě k rekonstrukci a přeměně domu na kanceláře, obchody nebo luxusní byty pro horních deset tisíc. Snadný proces a zisk zaručen.
To je mimochodem i případ Svinkova objektu v Truhlářské. Chystané rekonstrukci stojí v cestě pár posledních rodin a proslýchá se – možná nikoliv neprávem – že Svinka i částečně doufá, že squaterky a squateři ze svou pochybnou pověstí pomohou zbývající nájemníky vystěhovat.
Prohraná bitva nebo válka?
Rozhodnutí, zda náhradní prostory přijmout, bylo v kolektivu Milady ponecháno zcela na bývalých obyvatelkách a obyvatelích starého domu. Těžko někomu zakazovat přijmout pomocnou ruku, když ze dne na den přišel nejen o střechu nad hlavou, ale i veškerý osobní majetek (například učebnice do školy, ale i takové věci jako ošacení, diáře atd.). Část vybavení Milady se navíc podařilo zachránit a tyto věci bylo potřeba někde uskladnit. A upřímně řečeno, v časovém tlaku se politické okolnosti ani osoba Petra Svinky příliš neřešila.
Při pohledu zpět si myslím, že přijetí prostor bylo chybou. V časové tísni a stresu a pod tlakem z mnoha stran ji bylo snadné udělat. Otázkou je, jak se z ní poučit a pokračovat tak, abychom opět získali iniciativu, nenechali se manipulovat a začali budovat svou kampaň podle našich vlastních představ. Příští dny a týdny ukáží, jestli se to povedlo, anebo jestli Kocáb uštědřil mistrnou manipulací squaterskému hnutí totální PR knock-out.
Komentáře
Přidání komentáře...