Squat wars v Praze – jak dál?
Tak i Praha se naneštěstí dočkala svých „squat wars". Razantní a ostré vyklizení squatu Milada, spojeného s totální destrukcí objektu, vyvolala nejen vlnu solidarity, ale i řadu otázek. Někdy zároveň i odpovědí.Demonstrativní vyklizení Milady v den, kdy skončilo české předsednictví EU, je především vzkazem. Vzkazem určeným antiautoritářskému hnutí, vzkazem, který říká, že tu nadále tolerováno nebude. Další formy vzdoru přijdou na řadu brzy... Pokud necháme tento vzkaz bez odpovědi, znamená to, že jeho poselství přijímáme. Státní represivní složky nám hodily rukavici; nemáme jinou možnost, než ji zvednout.
Jak se bránit represi?
Vyklizení Milady bylo „krásnou" ukázkou privatizace represe – symbiózy mezi soukromým bezpečnostním sektorem, nikým nevoleným a nikomu se nezodpovídajícím, a státní represivní složkou. Stát má čisté ruce – objednal si a zaplatil u soukromé firmy službu. Pokud někdo pochybil, je to tato soukromá firma a nikoliv státní správa. Možnost dovolání se něčeho? Jedině soudní cestou, žádné odvolání či prošetření činnosti soukromé firmy (na rozdíl od činnosti státního orgánu) totiž není možné... Dovolat se svých práv jde tak jedině skrz nákladný a nekonečně dlouhý soudní spor (běžnému člověku takřka finančně nedostupný, jak zjistí každý, kdo se u právníka informoval na sazbu za právní úkon).
Policie tak jednoduše nechala soukromou ochranku, aby ničila dům, osobní majetek a ohrožovala squatery a squaterky na životě, zatímco zasahovala proti lidem, kteří se proti tomu chtěli postavit. Lepší odraz fungování kapitalistického systému bych snad ani nevymyslel.
Moc dobře víme, komu slouží soudy a kdo přijímá zákony. Nejsme to my, zákony vždy slouží bohatým a mocným. Vždyť vražda chudého člověka je posuzována méně přísně, než okradení boháče. Soudní náprava nás nezajímá, soudy jsou součástí stejné mašinérie, která se posledního squatera z Milady snažila ze střechy dostat přeřezáním lana...
Nicméně to neznamená, že nemůžeme dělat nic. Hnutí za osvobození zvířat nám ukázalo, že jakkoliv mocná soukromá firma má řadu slabých míst: zejména své zákazníky. Firma bez zakázek = krach. To platí samozřejmě i pro firmu, která vyklízela Miladu. Tzv. SHAC model ukázal cestu...
Za jednu facku – dvě!
V souladu s celoevropským trendem se ukázalo, že státní represivní složky udělají cokoliv, aby potlačili alternativní myšlení. Jsou ochotny i zabít a upřímně řečeno, při vyklízení Milady k tomu moc nechybělo.
Snad v souladu s celoevropským trendem dojde i k adekvátní reakci v ulicích. Protože kdo seje hněv, sklízí bouři. Ostatně, toto heslo skandovali lidé, kteří se shromáždili na výzvu k bránění vyklízení. Na vyklizení squatu může policie soustředit desítky těžkooděnců, jízdní policie a další techniky. Ale všude být nemůže. A terčů existuje nekonečné množství.
Na odporu se začalo pracovat od prvního dne. Nemá smysl zde popisovat průběh akcí, reportáže najdete například na webu ČSAF. Nenechme odpor vyhasnout; inspirujme se událostmi v Řecku, Francii, Dánsku i jinde.
V Kodani se lidem okolo vyklizeného squatu podařilo vybudovat nové, velké hnutí. Jak říkají v jednom rozhovoru: „dala se dohromady spousta lidí, pro které tento dům hodně znamenal. Vytvořilo se celé hnutí. Spousta lidí se poprvé v životě organizuje. Během posledních tří měsíců se zapojilo velké množství nových lidí a čeká nás spousta dobrých věcí." Zatněme pěsti a vybudujme podobné hnutí i u nás. Na vyklizení Milady musí přijít adekvátní odpověď.
Systém už ukázal, že se nesmíme bavit nejen v obsazených domech, ale ani v legálních pronajatých klubech. Když se v café Na kus řeči měla 2.7. konat na protest proti vyklizení Milady diskotéka, pohrozil starosta Prahy 2 okamžitým vypovězením nájemní smlouvy. Inu, dobrá. Nechcete nás v domech ani klubech, půjdeme tedy do ulic... Ve dnech s transparenty, v noci se spreji nebo praky.
Komentáře
Přidání komentáře...