Anarchistický bulvár: pivo & násilí! II.
Po úspěchu časopisu se okolo Bona brzy zformovala i stejnojmenná organizace. Jejími prvními počiny byly nálepky s hesly jako „Nejdřív pivko – potom práce", „Sejmeme bohaté – ale nejdřív si dáme pivo" nebo „Seru na revoluci, kde je moje pivko". První akcí Class War byla účast na další velké demonstraci Kampaně za jaderné odzbrojení, kde se aktivisté – vydatně posilněni pivkem – pokusili s podporou pár set přítomných punks vyhodit liberální politické řečníky. Výsledkem byla bitka s policií a „počátek příklonu pacifistických Crass punks k násilí".Class War se pak se svými bulvárně militantními transparenty účastnli dalších velkých protestů, ať už těch pořádaných CND, nebo rozvíjejícím se hnutím za osvobození zvířat. I když velká část Class War s tímto hnutím víceméně nesouhlasí, ve svém populistickém duchu jej považují za dobré místo pro nábor...
Politika Class War se dala shrnout jednoduše: vyrazit do ulic s časopisem v jedné a Molotovem ve druhé ruce (protože Molotov je mnohem demokratičtější než dynamit, jak dodává Ian Bone v knize...). I přes militantní rétoriku však Class War neměli na svědomí víc než pár v alkoholovém afektu rozbitých výloh a automobilů a několik nepříliš úspěšných bitek s policií.
Překvapivě i přes svou buranskou image aktivně rozvíjeli svou politiku. Konalo se několik sjezdů, kde se kromě strategie probíral přístup Class War např. k hornické stávce, ale také třeba k sexualitě. Jednu dobu vycházel i teoretický žurnál Class War (příznačně vydávaný čtrnáctiletým studentíkem, ale údajně kvalitní) a také speciální časopis Class War pro homosexuály pojmenovaný The Wolverine (Vlčice).
Hospoda – a co dál?
Hlavní aktivitou Class War bylo vydávání a distribuce jejich stejnojmenného časopisu. Vzhledem k tomu, že Class War nebyla formální organizace, časopis mohl dělat kdokoliv a skutečně k tomu v několika případech došlo (většinu čísel měl ovšem pod palcem sám Bone). Náklad časopisu se pohyboval někde okolo šesti tisíc kusů (ve vrcholu se dostal na patnáct tisíc), na schůzkách se scházelo asi čtyřicet lidí (s velkým podílem žen a také pracovnic v sexuálním průmyslu včetně prostitutek) a Class War měla okolo desítky přidružených lokálních skupinek.
Zřejmě pomyslným vrcholem činnosti (alespoň co se týká mediálního pokrytí) byl pokus o vlastní pochody pod hlavičkou Bash The Rich (Sejmi bohaté). Prezentovaný plán byl jednoduchý – dát se dohromady, vyrazit na pochod do milionářských čtvrtí a tam rozpoutat pouliční nepokoje. Ani u jednoho z pochodů se tento plán naplnit nepodařilo z jednoho zřejmého důvodu: dle očekávání Class War se jim dostalo tak masivního policejního doprovodu, že ani k ničemu dojít nemohlo. Nicméně – pochod maskovaných militantů milionářskou čtvrtí s hesly jako „Zdraví vás vaši budoucí popravčí" byl dokonalým propagandistickým nástrojem.
Class War se také jako jedné z mála levicových skupin podařilo opravdu proniknout ke stávkujícím horníkům. Díky jazyku a grafice se Class War stal mezi horníky čtenou tiskovinou, členové Class War vzhledem ke své militantnosti posilovali stávkové hlídky a Classs War se během hornických akcí dokonce reálně pokusila rozpoutat ve městech pouliční bouře a otevřít tak „druhou frontu", jejímž účelem bylo oslabit policii decimující hornické vesnice.
Impérium vrací úder
Class War rostla geometrickou řadou a pochopitelně se nevyhnula kritice z řad anarchistického hnutí. Pro „tradičnější" anarchisty to byli pivní skauti, co jsou schopni se akorát opít a dělat binec – bez teoretické analýzy i praktické představy, kam směřují. Část anarchistického hnutí však nejvíce děsil verbalizovaný militantní postoj. Class War na to reagovali po svém: jejich kritikové pro ně byli připosraní intelektuálové ze střední třídy.
V poslední části knihy však Ian Bone sám bilancuje. Bylo jen otázkou času, kdy při pouličních nepokojích zemře policista, k čemuž i došlo (dlužno dodat, že před tím byli policií zabiti minimálně tři horníci během stávkových hlídek). Margaret Thatcher toho využila a začaly padat drastické tresty: jenom za účast na riotu, kde zemřel policista, hrozil doživotní žalář. Hornická revolta byla zlomena brzy poté a s tím i rebelský duch anarchistického hnutí.
Na své limity si sahala i Class War jako taková. Násilí, které stálo v centru této organizace, začalo být i pro ni samotnou problémem: „Problémem naší násilné rétoriky se stalo to, že násilí bylo to jediné, čím jsme byli známí. Ale násilí není odpovědí na každou otázku, každá akce nemusí být násilná, aby byla úspěšná, to je taktická chyba, nehledě na další okolnosti. Musíme najít způsob, jak Class War otevřít i lidem, kteří chtějí víc než černou a bílou."
Dalším problémem bylo, co dál se strukturou organizace. Volná federace autonomních skupin přestala mnohým vyhovovat a hodně se hovořilo o přerod na federaci s demokratickým rozhodovacím procesem na celostátních shromážděních. To by však nejspíš znamenalo rozkol a rozpad organizace.
Konec... Nebo nový začátek?
Narazila Class War po dvou letech rapidního růstu na své limity? Těžko říci. V roce 1990 došlo k výbuchu pouličních nepokojů, když Anglii došla trpělivost s železnou lady. Co by se stalo, kdyby předměstí povstala v době hornických nepokojů? Opět, těžko říci. O desetiletí později létají dlažební kostky výlohami znovu – a v řádově větších počtech – na masivních antikapitalistických demonstracích na celém světě. Uzavírá se tak pomyslný kruh?
Class War mohli být kulturním šokem, jak o nich ve své autobiografii mluví Albert Meltzer. Jedno je jisté: v historii anarchistického hnutí nechali nesmazatelnou stopu. Měli velkou zásluhu na tom, že masivní punkem inspirované anarchistické hnutí nezastydlo v pacifismu, ale posunulo se k přímé akci, a to i militantní (o pár let později uznali i Crass, že pacifismus není jedinou cestou a přistoupili na militantní akci jako na možnou taktiku). Zkusili to jinak a byli úspěšní. A neměli by zůstat zapomenutí nebo zkarikovaní do ikon v podobě podřezané Margaret Thatcher či hřbitovu jako domova pro bohaté z obálek svých časopisů.
Kniha Bash the Rich je k tomu dobrou pomůckou. Class War nijak nemytizuje, spíš naopak. Navrch přidává spoustu vtipných historek a zákulisních drbů, takže se čte vpravdě bulvárně, podobně jako samotný časopis Class War, ale zároveň je poměrně vypovídající. I přes to, že Ian Bone je poměrně názorově vyhraněný, snaží se podávat věci nezaujatě a myslím, že se mu to i daří a na spoustě míst své vlastní aktivity dokonce i shazuje či zesměšňuje...
Komentáře
Přidání komentáře...