Anarchistický bulvár: pivo & násilí! I.
Na konci sedmdesátých let pozvedl anarchismus po desítkách hubených let hlavu. Anarchisté a anarchistky přestali být intelektuální podivínové, uzavření do svých malých diskusních kroužků, a stali se viditelnou a relevantní společenskou silou. Rozbili hranice, uzavírající je do malého ghtetta, a vyrazili za lidmi a s lidmi do ulic. Jednou z nejproslulejších organizací této éry je britská militantní organizace Class War, opředená mnoha mýty a legendami. Ian Bone, svého času policií a tiskem označovaný jako „nejnebezpečnější muž Británie" a ústřední postava Class War, nedávno u nakladatelství Tangent Books vydal pod názvem Bash the Rich knihu svých pamětí.Než se dostaneme k výronu hněvu zformovanému v organizaci Class War, projdeme si s Bonem i jeho dětství a vlivy, které formovaly jeho politické přesvědčení. Čtení to rozhodně není nudné a myslím, že pomáhá i leccos pochopit z jeho pozdějšího směřování. Ian Bone je typickým dítětem pracující třídy, která si v Anglii v době jeho dětství udržovala svou kulturu; pivo a fotbal ho tak provázejí celý život.
Bone se velmi brzy stal politicky činným, a to téměř okamžitě v anarchistickém hnutí. Kniha tak popisuje situaci v britském anarchistickém hnutí od poloviny šedesátých let, tedy více než deset let před vznikem Class War. Vidíme, jak se s legendárním „revolučním" rokem 1968 mění společenská atmosféra a mladí lidé, zejména studenti, se po desítkách a stovkách nechávají inspirovat bouřemi v celé Evropě, organizují demonstrace a přímé akce a zakládají nezávislé organizace. Zároveň jsme ale také svědky toho, jak nastalé situace dovedně využívají trockisté a daří se jim pacifikovat spontánní nezávislé hnutí.
Heuréka!
Anarchisté a anarchistky po vyprchání elektrizující atmosféry roku 1968 hledali cesty, jak získávat stoupence a organizovat hnutí odporu, ale zároveň nezadusit jeho spontánnost. Tak jako s tím máme poněkud historicky čerstvější zkušenost i u nás, snažili se organizovat pracující – i když jen málokdo z nich alespoň znal někoho, kdo skutečně pracoval. Jen zdánlivým východiskem se ukázalo soustředit se na studenty a nezaměstnané. Anarchistické hnutí opět pouze soutěžilo s trockisty o to, kdo před branami stávkujících závodů prodá více svých pamfletů (přičemž počty prodaných kusů se počítaly na jednotky, maximálně desítky).
Ale cestička se přeci jenom našla. Všechno změnila nenápadná brožura Swansea Mafia, popisující korupční jednání, mafiánské praktiky a podivné finanční vazby obecních politiků ve městě Swansea. Pět tisíc výtisků této brožury, rozdané přes noc do poštovních schránek na sídlištích, pořádně zčeřilo nejen místní vody. Brožuru si lidé kopírovali, rozdávali po hospodách a na pracovištích, psalo se o ní v celostátních denících. I když brožura nerozpoutala žádnou revoluci a jediným výsledkem bylo, že se vyměnilo pár místních politiků, autorovi zůstala inspirace.
Počátky: Alarm
Brožuru totiž četli a rozšiřovali lidé, kteří by nikdy neměli zájem o žádnou politickou propagandu. Swansea Mafia ale podle nich nebyla propaganda. Vysvětlení bylo až prostoduché: vždyť je to přeci pravda... I když většina informací v brožuře byla veřejným tajemstvím, skutečnost, že se našel někdo, kdo je šikovným způsobem sepsal, natiskl a distribuoval, inspirovala spoustu lidí k tomu, aby se o problému začali bavit a pozvedli svůj hlas.
Bone tak začal vydávat místní zpravodaj pojmenovaný Alarm. Jadrným jazykem se zabýval místními i obecnými problémy, které pálí obyčejné lidi. Jinými slovy, začal vydávat bojovný, levicově populistický časopis. Právě jadrný jazyk byl podle Bona jedním z klíčů k úspěchu: „Pokud v tisku nazveš starostu zmrdem, je to dobrý, ale ještě lepší je nazývat ho zasraným zmrdem. A pokud ho nazveš ZASRANÝM ZMRDEM a dáš to na obálku, tak je to ještě o dost lepší." Právě za nadávání sklízel Alarm největší porci kritiky zevnitř hnutí, i když se prodej – uskutečňovaný hlavně skrz síť distributorů, prodávajících Alarm o páteční a sobotní noci v místních hospodách – neustále zvyšoval. V dvousettisícovém městě dosáhl pětitisícové prodejnosti každý víkend!
Punkový refrén: Class War
Ian Bone mezitím začal flirtovat s punkovým hnutím, založil punkovou kapelu a pomocí falešných zhnusených dopisů veřejnosti do novin se pro ni snažil získat publicitu. To se mu povedlo navenek i dovnitř punkové scény a se svou kapelou Living Legend vystupoval i s legendami politického punku a se skupinou, která znovu nastartovala motor britského anarchistického hnutí – kapelou Crass. Ta ho velmi inspirovala: „Crass našli způsob, jak dostat anarchistické politické názory k desítkám tisíců mladých lidí." Méně už ho inspirovalo samotné poselství, které Crass šířili a které bylo hodně zaměřené na pacifismus. Pozdější Class War trvala na tom, že opozice znamená konfrontaci a konfrontace znamená násilí.
Pouliční bouře v roce 1981 urychlily proces přeměny Alarmu na „celostátní" časopis s širším záběrem, zaměřený právě na zástupy anarchistických „Crass punks". A tak se v roce 1981 zrodila legenda: vyšlo první číslo časopisu Class War. Bone vzpomíná:
„Chtěli jsme dělat časopis, který by vrátil 1) třídu a za 2) násilí na pořad dne v anarchistickém hnutí. Bude ve velkém formátu a bulvárním stylu, se spoustou krátkých článků a grafiky, žádné dlouhé nudné sračky. A bude zasraně vtipný, kurva. Bude kopírovat a vykrádat, jako kdyby neexistoval žádný včerejšek. Bude podporovat akci a násilí. Bude vypadat jako punkový fanzin, který zmutoval do bulvárního plátku. Na první stránce bude mít áčko v kroužku, ze kterého bude kapat krev, abychom ukázali naši anarchistickou orientaci a aby si nás koupili ti anarchisté, kteří si kupují všechno, na čem je áčko v kroužku. Bude nenávidět bohatý svině a drtit Kampaň za jaderné odzbrojení a Labour Party."
První číslo bylo hotové za víkend. Začínalo se grafikou a hesly, články se dopisovaly průběžně. Název Class War vznikl z parodie na heslo Crass „Fight war, not wars" (Bojujte proti válce, ne ve válce), v podání Bona změněného na „Fight war, which war, class war" (Bojujte ve válce, jaké válce, třídní válce). Prvotní náklad činil tisíc kusů, a ty se pod heslem „nový extrémně násilný anarchistický časopis" všechny prodaly na jedné jediné demonstraci Kampaně za jaderné odzbrojení (šlo o širokou koalice proti jaderným zbraním v Británii).
=> dokončení recenze zde
Komentáře
Přidání komentáře...