Protestní hnutí v ofenzívě: SHAC model II.
Jedna z taktik, které se pro SHAC stala typickou, je tzv. „domácí" demonstrace. Aktivisté a aktivistky SHAC chodili demonstrovat před domy ředitelů, členů představenstev atd. svých cílů.Na provedení této akce stačí pár desítek účastníků a účastnic a přitom je velice efektivní: tito lidé se špatné pověsti u sousedů velmi bojí a jeden ztracený business jim nestojí za podobné zásahy do soukromí. Rolling Thunder také upozorňuje, že na další úrovni je v této taktice přítomen i třídní konflikt, když aktivisté a aktivistky z řad pracujících a střední třídy konfrontují bohaté šéfy a majitele firem na jejich vlastním území.
Další typickou taktikou je zaměření se na tzv. sekundární cíle. Těmi jsou firmy, které obchodují – ať jako dodavatelé, nebo odběratelé – s tzv. primárními cíly, tedy s přímými dodavateli, zákazníky nebo odběrateli HLS. Pokud primární cíl odmítal ukončit vztahy s HLS, stali se terčem také jeho zákazníci a dodavatelé.
Analýza silných a slabých stránek
Mezi další výhody v analýze časopisu Rolling Thunder patří to, že SHAC jako taková je ofenzivní kampaní. Na rozdíl od v současnosti převládajících strategií protestního hnutí nereaguje na to, co dělá nepřítel, ale přebírá iniciativu a nabízí možnosti a prostředky k útoku. V praxi se jí podařilo ustanovit dlouhodobou kampaň přímé akce, která se nevyčerpala po jedné-dvou akcích. A v neposlední řadě je efektivní; nikdy v ní nebylo zapojených více než pár set lidí, přesto měla velké výsledky. Tváří v tvář kampani SHAC ustoupili i takoví giganti, jako HSBC (největší banka světa toho času), Citibank (největší finanční instituce té doby) a dalších 250 dalších firem.
Na druhé straně tu samozřejmě jsou velké omezení a nevýhody. Samotná kampaň SHAC se stala obětí svého vlastního úspěchu. Byla tak efektivní, že vyvolala zájem represivních složek a následnou konfrontaci se státem nebyla schopna ustát. Nejviditelnější aktivisté kampaně se ocitli u soudu a pro represivní složky bylo velmi jednoduché ukázat je jako vůdce rozvětveného teroristického hnutí. „Z tohoto hlediska se největší síla kampaně SHAC – spojení legálních a ilegálních aktivit a strašidelná reputace – stala i její Achillovou patou," píše se v Rolling Thunder.
Další omezení spočívá právě v oné strašidelné reputaci. Kampaň SHAC se soustředila na co největší omezení ziskovosti HLS tím, že odrazovala zákazníky, dodavatele a investory. Z podstaty věci tedy neusilovala o pozitivní obraz u veřejnosti nebo médií, ba právě naopak. Čím strašidelněji a divočeji vypadala, tím spíše měla úspěch v odrazování firem od byznysu s HLS.
Objevilo se také upozornění na nezdravé prostředí a dynamiku uvnitř některých skupin zapojených do kampaně. Protože kampaň měla konkrétní cíl a její hlavní snahou bylo vítězství, všechno ostatní muselo jít stranou, včetně řešení vnitřních konfliktů týkajících se například třídní dynamiky a podobných záležitostí.
Budoucnost SHAC modelu
Zůstává otázkou, nakolik je možné použít SHAC model i v jiných kampaních s jiným účelem. V USA s ním již experimentovali v rámci radikálně ekologického i antikapitalistického hnutí, ovšem s velmi rozporuplnými výsledky. Zdá se, že hlavní podmínkou úspěchu kampaně je to, že primární cíle příliš „nebolí", když splní požadavky a ustoupí.
Nicméně, v našem kontextu mě napadají aktivity, kde by SHAC model použít šlo, například antifašistické hnutí a jeho kampaň proti neonacistickému oblečení a neonacistickým obchodům.
Rozlučme se návodnou citací Briana Cassa, ředitele HLS: „Počet aktivistů není vysoký, ale dopad jejich činnosti je neuvěřitelný... Musíme pochopit, že jde o hrozbu veškerému průmyslu. Tato taktika může být použita v libovolném odvětví ekonomiky."
- článek je založen na článcích v časopise Rolling Thunder #6, který je tematicky věnovaný právě SHAC kampani
Komentáře
Přidání komentáře...