Baader-Meinhof komplex: Akční story bez ducha doby II.
RAF je jako taková velmi kontroverzní organizací. Ne nezbytně proto, že sahala na lidské životy. Dokonce ani ne proto, že jí padli za oběť i více-méně „civilisté". Jakkoliv je pro mě osobně něco takového politicky nepřijatelné, zůstává realitou, že politická vražda je dosti běžným prostředkem politického boje. Jakási paralela RAF u nás svého druhu, alespoň co se týká městského ozbrojeného boje, je v podstatě gang bratří Mašínů, který má také na svědomí civilní oběti na životech. Jejich boj je přesto veřejně schvalován i nejvyššími státními představiteli...RAF však byla přesně tím, čím se pojmenovala. Frakcí rudé armády, spolkem ortodoxních Marxistů-leninistů, osvíceným ozbrojeným předvojem (ovšem míra jejich veřejné podpory – policie evidovala tisíce potencionálních teroristů a statisíce sympatizantů, což podporovaly i průzkumy veřejného mínění – svědčí o tom, že věc není tak jednoduchá a že RAF se do velké míry skutečně trefila do „ducha doby"). Skupinou, kterou rozhodně nelze nazvat anti-autoritářskou (i když v praxi paradoxně na anti-autoritářských principech z velké části fungovala) a která se v duchu ideologie internacionalizace neváhala spojovat i s velmi autoritářskými arabskými guerillami s velmi nepřijatelným cíly.
Ačkoliv RAF mnohdy byla a často stále je nazývána skupinou anarchistickou, nemá s anarchismem společného prakticky nic. Ideologie, ze které RAF vycházela, je pro anarchist(k)u nepřijatelná a v důsledku vedoucí ke stejné nebo ještě větší nesvobodě, než neoliberální kapitalismus. Pro tento velmi důležitý fakt nemá RAF moje sympatie.
Zásadní je, že vedle Marx-leninistické RAF existovalo v Německu (ale i jinde ve světě) té doby i několik ozbrojených skupin, které se hlásily k anarchismu či svobodnému komunismu. Ačkoliv podnikaly velké akce (dokonce i úspěšný únos letadla), nedostalo se jim takové publicity a upadly v zapomnění. Domnívám se, že je to škoda a v budoucnu se to zde pokusím napravit. Ozbrojený boj v prostředí moderního města nepatří jen ortodoxnímu Marxismu-leninismu, ale v praxi mnoha městských guerill byl sklouben s anarchismem.
I proto je příběh RAF zajímavým. Reakce státu, represivní tlaky, mimořádné legislativní prostředky, nasazování agentů provokatérů (další historicky doložená věc, která ve filmu není vůbec ukázána) a další věci se s ideologií ozbrojené guerilly jistě nezmění...
Kam dál?
Kupodivu, o RAF vyšlo v češtině i angličtině pouze velmi málo materiálu. V roce 1994 vydalo Ilegální centrum F.I.F. brožuru Kronika odporu (1967-1980), která je faktografickým shrnutím činnosti RAF. Její krátký úvod odráží tehdejší domácí nadšení touto skupinou a dokonce ji v rozporu se skutečností označuje jako anti-autoritářskou. Faktograficky je však dobrým zdrojem, v současnosti asi sehnatelným pouze u „archivářů" hnutí.
V roce 2006 vyšla v nakladatelství Lidových novin kniha RAF – Frakce rudé armády, rozšířená diplomová práce Šárky Daňkové. Kromě popisu samotné činnosti RAF je zde velmi dobře vykreslena politická situace tehdejšího Německa a naznačeny motivy, které vedly stovky mladých lidí k tomu, že ve své politické činnosti sáhli po zbrani. Věnuje se i represivní snaze státu, poměrně podrobně i výše naznačeným novým zákonům atd. Ačkoliv si autorka neodpouští ideologické odsudky, je tato kniha dobrým zdrojem.
Komentáře
Přidání komentáře...