Antifašista: Vzpomínky militantního dědečka
Kniha Martina Luxe Anti-fascist je sbírkou vzpomínek na militantní pouliční odpor proti neonacismu v ulicích Londýna a přilehlých městech ve druhé půlce sedmdesátých let. Jednoduchý, ale výstižný název docela dobře odráží Luxův životní i literární přístup: žádné zbytečné řeči, zato hodně akce.
V oněch divokých dobách stál autor mimo organizované antifašistické skupiny (podle jiné knihy, The Story of Crass, kde se o něm okrajově mluví, se později podílel na založení organizace Class War; aktivní zůstává do dnes, kdy s knihou navštěvuje anarchistické knižní veletrhy atd.). Zajímal ho hlavně odpor proti neonacistům – militantní odpor, který neonacisté doopravdy pocítili (a to doslova), nikoliv v jeho očích nesmyslné a i v knize často velmi ironicky shazované nenásilné způsoby protestu typu piketů či nenásilných demonstrací.
Organizačně ukotvené antifašistické skupiny, ať už Anti-Nazi League, její platforma Rock Against Racism nebo ranná AFA se skládaly především z různých levicových organizací, skupinek a sektiček, ve kterých dominovala zejména zkostnatělá bolševická Socialist Worker Party (SWP). Jejím cílem v antifašistickém boji přitom nebyla ani tak eliminace projevů neonacismu, jako spíše rekrutování nových oveček a šíření její politiky. Protože se SWP snažila působit jako důvěryhodná levicová organizace, přímým střetům s neonacisty se snažila bránit, protože by to mohlo poškodit její dobrý obraz. „Své" (většinou pod hlavičkou Anti-Nazi League) antifašistické demonstrace tak svolávala do jiných částí města tak, aby se s neonacisty nepotkala, nebo v den jejich velkých akcí pořádala velké koncerty v rámci kampaně Rock Against Racism, čímž stahovala potenciální protestující z ulic. Militantní antifašisty a antifašistky označovala za provokatéry a na svých akcích se je snažila eliminovat.
Martin Lux se považoval za anarchistu a politika SWP a podobných uskupení mu byla velmi cizí. Nicméně, pro účely pouliční konfrontace s neonacisty se spojoval s kýmkoliv, kdo byl ochoten se do bitky zapojit. Obzvláště aktivní byla právě hrstka členů SWP, která se nenechávala svázat linií své strany (mimo aktivity SWP zformovali takzvanou Red Squad, která se později proměnila v AFA; na tyto počátky vzpomínají její členové v knize No Retreat. Mimochodem, později byli z SWP za tyto aktivy vyloučeni), ale i mladí Židé, Asiaté, militantní anarchisté atd.
Anarchistické hnutí samotné v té době bylo velmi rozdělené. Existovala militantní menšina ochotná ke konfrontaci, ale existovala i velká skupina, která jakékoliv násilí označovala za sexistické a macho. I po třiceti letech je u Luxe znát, že této skupině nemůže přijít na jméno a že jejich přístup k militantním aktivitám považoval a považuje za nefér „zradu". Tato kritika podle jeho slov dokonce vedla k tomu, že pomalu opouštěl řady anarchistického hnutí, se kterým v této podobě nechtěl mít nic společného. V knize to této části hnutí vrací, jak může – sarkastickými poznámkami a výlevy („Doufám, že se s náckama potkají později sami, někde ve tmavé uličce") na adresu „ne-sexistických anarchistů", označováním feministek za „jejich feministická koťata" atd.
Přiznejme si nicméně, že kritika – byť pravděpodobně nešťastně a nemístně formulovaná – zřejmě byla částečně oprávněná. Martin Lux sám na několika místech přiznává, že násilí se pro něj a jeho parťáky stalo zábavou; na jednom místě přiznává i to, že neonacistické pochody a akce se staly jen záminkou: „Řekněme si to narovinu; v té době [rok 1978] brali někteří z nás potížistů odpor proti nacistům jako záminku pro pouliční nepokoje a napadání fízlů." Jinde zase označuje obzvláště krvavou bitku s neo-nacisty za „dobrou párty".
Nicméně, Martinu Luxovi a neformální skupině okolo něj nelze upřít, že se uměli efektivně zmobilizovat a znepříjemňovat náckům život. Stostránková kniha má pětadvacet kapitol; v každé z nich si přečteme o nějaké akci neonacistů v Londýně a jeho okolí a odpovědi militantích antifašistů. Ta mohla spočívat v přímém pouličním střetu, provokování během průvodu nebo třeba napadání skupinek nácků v zadních uličkách. Martin Lux popisuje realitu celkem věrně: zdaleka ne vždy šlo o vítězství antifašistů. Mnohokrát se kvůli policii či jiným okolnostem k neonacistům ani nedostali a celý den běhali ulicích zbytečně; párkrát byli v konfrontaci vyloženě neúspěšní atd.
Na rozdíl od jiných podobných knih (například i v češtině publikované Buď zlý na svého nácka) si Martin Lux neujíždí na popisování podrobností rvaček. Veškeré akce a situace popisuje věcně, nepouští se do naturalistických detailů a „nehoní" si své rváčské ego; snaží se spíše popsat situaci obecně, zabrousí i do detailů ohledně politiky radikální levice a radikálního antifašismu atd.
Sedmdesátá léta byly podle všeho divokou dobou. Neonacistů vystrkovali růžky, snažili se dostat do politiky, ale antifašisté a antifašistky si servítky taky nebrali. Pouliční konfrontace probíhaly zásadně se zbraní v ruce, ať už to byly lahve, kameny, železné tyče, řetězy, nože nebo oblíbené poloviny cihel. A do těchto dob se v této knize v pětadvaceti obrazech vrátíme.
Komentáře
Přidání komentáře...