Jak jsem vyhodil do vzduchu Pentagon aneb Vzpomínky z podzemí II.
Své paměti o životě před a ve Weather Underground vydali v posledních letech hned dva lidé z jejího středu. Již před lety vyšla kniha Fugitive Days od Billa Ayerse, člena nejužšího vedení. V loňském roce se pak přidala Cathy Wilkerson, velmi aktivní militantka, která přežila v úvodu zmiňovaný výbuch, s knihou Flying Close to the Sun.Zatímco Ayers především vzpomíná na události tak, jak si je i s pomocí rozhovorů se svými tehdejšími soudruhy vybavuje, Wilkerson podle vlastních slov cítila potřebu dát vzpomínkám na historii Weather Underground feministickou perspektivu. Tam, kde Ayers neochvějně obhajuje svá tehdejší stanoviska, si Wilkerson připouští pochyby a nebojí se retrospektivního rozboru událostí.
Ayers se tak zabývá hlavně faktografickým vzpomínáním; v jeho podání je příběh Weather Underground detektivkou, kterou hltáte jedním dechem. Wilkerson se daleko více zabývá politickou stránkou věci; rozebírá procesy a způsoby fungování, diskusí a rozhodování. A tak zatímco z vyprávění Ayrse máte dojem, že šlo kompaktní, funkční a bezmála antiautoritářskou skupinu, která sice dělala chyby, ale v zásadě dělala správné věci, při čtení Flying Close to the Sun na vás jdou velké pochyby.
Kdo vlastně přijímal rozhodnutí o činnosti organizace a na jaké bázi? Kde se bralo vedení organizace a proč vlastně fungovalo právě tak, jak fungovalo? Proč došlo k tomu, že k reflexi násilné strategie došlo až po nešťastné nehodě při přípravě bombové akce v Greenwich Village? Jak bylo nakládáno s pochybovačnými hlasy uvnitř organizace a jak se dosáhlo téměř fanatické jednoty? Nakolik je vůbec možné mít fungující militantní podzemní organizaci a zároveň udržovat její demokratický ráz?
Wilkerson se dívá na interní procesy a klade otázky, na které často nemá odpověď ani ona sama. Nicméně, i po letech je při psaní pamětí znát velký rozdíl mezi jejím zkoumavým, feministickým přístupem a tak trochu machismem nasáklým vyprávěním Ayerse.
Aby nedošlo k mýlce: Wilkerson se od akcí Weather Underground nějak nedistancuje a v podstatě je, podobně jako Ayers, považuje za adekvátní situaci, za šílenou reakci na šílenou dobu.
Oba ve svých knihách poměrně přesvědčivě vykreslují atmosféru, ze které vyrostly stovky mladých lidí sahajících v boji proti útlaku ke zbrani. Píší o represi, kterou si dnes ani neumíme představit. Píší o v podstatě rutinní střelbě do demonstrujících, o policejních vraždách vůdců odporu, o desítkách lidí zabitých během pokojných protestů (i když jak oba zdůrazňují, i zde se projevoval hluboce zakořeněný rasismus; zatímco do černých studentů/studentek a demonstrantů/demonstrantek se střílelo, bílý dostávali „pouze" nakládačku).
Píší o institucionalizovaném rasismu a o boji černochů a černošek za rovnoprávnost, který si tato část (velmi početná) mladých bílých lidí vzala za svůj. Píší o boji proti sexismu, o válce ve Vietnamu, která stále eskalovala navzdory masovým protestům, a o plíživém pocitu odpovědnosti, který se v nich usadil tváří v tvář obrázkům dětí pálených napalmem a matek a otců od rodin shazovaných z amerických vrtulníků.
Píší o pocitu marnosti, o vyčerpání nejen všech legálních způsobů protestu, ale i těch nelegálních. O aroganci politiků, kteří prováděli vražednou politiku bez ohledu na milionové protesty i o tom, jak taktika občanské neposlušnosti vedla pouze k represi individuálních demonstrantů a demonstrantek. O aktivitách stovkách a tisíců lokálních skupin, které ale stále nepřinášely žádné výsledky.
Lidé z Weather Underground nebyli žádní chuligání, pokřivené osobnosti, kteří za skořápku politiky schovávali bezuzdné násilí. Všichni byli dlouholetí političtí aktivisté a aktivistky, kteří strávili celé roky agitací mezi lidmi a „politickou rutinou". Až došli do bodu, kdy jim přišel jediný legitimní odpor proti nezměněné politice vlády ozbrojený boj. A i tehdy o něm stále uvažovali jako o jedné taktice ve svém širším politickém boji.
=> pokračování recenze zde
Komentáře
Přidání komentáře...