Jak na krizi - tentokrát z Polska
Ozarow je malé město nedaleko Varšavy, známé svou továrnou na kabely. Na přelomu let 2002 a 2003 v něm došlo k velkým nepokojům, které se přelily i do ulic. Po Latinské Americe je tu jeden příklad přístupu ke krizi doslova od sousedů...Dělníci z této továrny byly dlouhou dobu v okupační stávce. Jejich podnik byl totiž ze dne na den uzavřen majitelem, kapitalistickým jestřábem Boguslawem Ciupalem, který kromě ozarowské vlastnil ještě dvě podobné továrny. Podle pravidel "volného trhu" mělo uzavření jedné z nich zvýšit cenu kabelů a tím i jeho zisky. Na sliby, dané při koupi továrny, kdy tvrdil, že uzavřena nebude, se samozřejmě neohlížel.
Podnik přitom do té doby, než byl koupen Tele-Fonicou (Ciupalovou firmou), skvěle prosperoval. Měl spoustu objednávek, dobrou finanční situaci a pracovalo se v něm na tři směny. Jako oficiální důvod uzavření provozu byl uveden krach trhu s telefonními kabely. Přitom se jaksi "pozapomnělo" na skutečnost, že továrna je schopna vyrábět všechny druhy kabelů (nejen telefonní), má novou technologii a vybavení a splnila každou zakázku. Navíc se pro celé městečko jednalo o zásadní existenční otázku; jen v málokterém domě nenajdete nikoho, jehož osud není nějak spojen s touto továrnou.
Zaměstnanci továrny tudíž měli jiné plány než management. Odmítli se vzdát a přijmout některé z několika málo jiných míst navržených Tele-Fonikou. 219. den okupace a po jednáních s firmou a vládou přijelo 26. listopadu 2002 časně ráno do areálu několik autobusů s ochrankou Cipualem najaté firmy IMPEL SECURITY. Členové ochranky okamžitě napadli protestující zaměstnance a po několika minutách boje je z podniku vyhodili. Několik zaměstnanců bylo zraněno a muselo být odvezeno do nemocnice.
Ochranka byla podle svědectví velice brutální a většinou pod vlivem alkoholu. Na přítomné ženy zaútočila slzným plynem a bila každého v dosahu. Přítomná policie pouze sledovala situaci a zasáhla až v okamžiku, kdy se zaměstnanci továrny začali bránit. Nezakročila však proti brutální ochrance, ale zatkla nejaktivnější zaměstnance továrny.
Poté došlo k nejmilitantnější fázi protestů. Okolo deváté hodiny se někteří ze zaměstnanců pokusili postavit barikády. Ve dvě hodiny odpoledne se pak pokusili znovu shromáždit na příjezdové cestě k závodu, ale zásahová jednotka policie s protidemonstračním vybavením o síle 600-700 mužů a vodním dělem se je pokusila vytlačit na chodník. Obušky a kopanci zaútočila na bezbranné dělníky, zejména na ženy. Došlo také k náhodnému vybírání a zatýkání jednotlivců z davu.
Po hodině se dav zaměstnanců přemístil z cesty k hlavní bráně, odkud kamióny začaly odvážet kabely, stroje a další vybavení. Došlo k pokusu o blokádu; starší ženy si klekly na kolena a začaly se modlit. To v žádném případě nezastavilo policii, která na dav opět zaútočila. Klečící ženy bila obušky do hlav, ostatní do zad a nohou. Odpovědí jim byl pokřik "gestapo." Ne všichni se ale nechali pasivně bít: na odjíždějící kamiony bylo ze strany aktivních zaměstnanců útočeno kameny a Molotovy.
Za celý den (26. listopadu) bylo zatčeno 10 zaměstnanců továrny a čtyři museli být ošetřeni v nemocnici. Mezi nimi i muž, které byl policií zbit do bezvědomí.
Stávkový výbor zaměstnanců vydal ve středu ústy svého předsedy prohlášení, ve kterém stálo: "brutální útok hordy opilých zločinců pojmenované ochranka na bezbranné a poklidné účastníky demonstrace za přihlížení policejních sil posílil v mnoha zaměstnancích beznaděj. (...) Iniciativa policie v okamžiku útoku ochranky a nezákonné rozprášení legální demonstrace policií jasně ukazuje, že právo v Polsku není závazné. Proto se ani my necítíme povinni respektovat pravidla v situacích, ohrožujících náš život."
Mnoho podniků a odborových svazů vyjádřilo během následujících dnů protestujícím zaměstnancům podporu. Starosta města veřejně zvažoval podání žaloby na ochranku, najatou Tele-Fonicou. Solidaritu protestujícím vyjádřili i polské anarchistické skupiny, mnoho z nich i prakticky. Mnoho aktivistů polské Anarchistické federace, ale také zaměstnanců jiných továren z celého Polska, přijelo do Ozarowa podpořit protesty fyzicky. Podle svědectví těchto aktivistů byli vřele přijati a dostalo se jim velké podpory.
Ve spolupráci s anarchisty se zaměstnanci zorganizovali k boji a tak začala další militantní část protestů. Ochranka byla neustálými útoky černého bloku, zaměstnanců továrny a místních chuligánů brzy donucena skrýt se uvnitř továrny a na svou ochranu vystavět barikády. Není divu: protestující zaměstnanci a jejich stoupenci byli vyzbrojeni Molotovy, kameny, dýmovnicemi, petardami a praky s ocelovými kuličkami.
Část ochranky obsluhující vodní dělo v patře byla "vyřazena" slzným plynem v okamžiku, kdy proud vody na okamžik ustal. Vodní dělo muselo být přemístěno do vyšší pater. Nečastějším terčem protestujících byli ti členové ochranky, kteří situaci natáčeli na video. Ti se museli skrývat neustále. Rovněž policie neměla tak snadnou práci pod deštěm Molotovů a kamenů. Odjíždějící kamiony byly terčem útoků nejen u továrny, ale po celém městě. Celkem bylo poškozeno na 40 vozů, většinou se jedná o rozbitá skla, štíty a propíchané pneumatiky.
U areálu byl zřízen kemp, jenž sloužil jako základna demonstrantů. Ti se nenechali zastrašit násilím ani velkou zimou s teplotami hluboko pod bodem mrazu. Dokonce ještě našli způsob, jak zimy využít: polévali příjezdovou cestu vodou, aby tak vzniklým kluzištěm dále znemožnili odvoz materiálu a vybavení.
Na začátku prosince vláda pod tlakem nepokojů ustoupila a začala nové kolo jednání. Zaměstnanci továrny si jako podmínku dali zastavení odvozu vybavení továrny – a stalo se. Opět se ukázalo, že přímá akce a odpor v ulicích jsou funkčními nástroji – byl zapotřebí týdne těžkých bitev, aby vláda ustoupila a začala jednat. Zaměstnanci ozarowské továrny přitom začali protestovat sedm měsíců před tím. Jejich jediným požadavkem bylo, aby továrna zůstala v chodu. Všechny své možnosti – petice, jednání, demonstrace, lobování – vyčerpali. Bylo zapotřebí pouličních nepokojů, teprve poté se věci začaly hýbat.
Ke konci prosince a na začátku ledna byla situace klidná. U areálu se nacházely pouze hlídky zaměstnanců podniku. Ochranka zatím zřídila druhou bránu, kterou by mohlo dojít k odvozu vybavení a materiálu pryč. Prozatím byla využívána k přivážení paliva pro zdvihače, používané k rozebírání strojů.
Malé množství zaměstnanců i přes extrémní mrazy stále blokokovalo obě brány do závodu (ve středu 15. ledna 2003 šlo o 289 den protestu!). Veškeré vybavení se sice zatím nacházelo uvnitř areálu, ale vlastník továrny dosáhl svého cíle: zastavil výrobu kabelů a tak zbavil své další podniky konkurence. Bývalí zaměstnanci mezitím zjistili, že nejsou schopni najít si nové místo. Většině z nich je více než čtyřicet let a navíc, jakmile při pohovoru zazní kouzelná věta "jsem z Ozarowa," je rozhodnuto. Zaměstnavatelé nemají zájem o někoho, kdo by chtěl bojovat za svá práva...
Protestující zaměstnanci založili"společnost pracujících," pro kterou chtějí získat finanční podporu od města. Vláda jim sice slíbila vytvoření speciální ekonomické zóny (podle regulí EU přijatých tou samou vládou zakázané; zřejmě bude muset dojít k úskokům v podobě vytvoření sub-zóny nebo něco podobného), ale už nepadlo ani slovo o nějaké produkci kabelů v této zóně. Ekonomická situace protestujících se tak stala neudržitelnou.
V pátek 21. února (306. den odporu) pak došlo k oficiálnímu ukončení protestu poté, co úterý před tím došlo k velkému posunu: byla podepsána smlouva, která 400 ex-zaměstnancům v podstatě zaručovala návrat do práce. Umožnila jim totiž podepsat nový kontrakt s vedením továrny a pronajmout si dílny v továrním areálu. Předseda protestního výboru Sławomir Gzik to považuje za úspěch i přes to, že dělníci nebudou vyrábět kabely: "[...] alespoň zůstaneme v branži a nemusíme se za prací stěhovat."
Komentáře
zdroje (BM - Mail - WWW) Vloženo 21.03.2009, 00:58:42
chybaju mi vzdy zdroje k takymto spravam..aspon nejaky polsky alter., alebo mainstream
Přidání komentáře...