Je cosi shnilého (nejen) ve státě dánském...
Přinášim stručné shrnutí událostí vedoucí ke zbourání kodaňského squatu Ungdomshuset, jakožto faktické pozadí k recenzi na film „69".Ungdomshuset (v překladu Dům mládeže) sloužil jako místo pro setkávání a aktivity nejen dánských alternativců a punx již od osmdesátých let, kdy si ho na městě vybojovalo tehdy velmi silné squatterské hnutí. Probíhala v něm řada aktivit: veganská kuchyně, sítotisk, kino, infoshop atd. Zároveň byl místem pro setkávání, organizování a diskuzi. Díky velkému koncertnímu sálu, místě pravidelných zastávek kapel na evropských turné, si získal nemalé renomé také v oblasti nezávislé kultury, a to i na mezinárodní úrovni. Vystupovaly zde punk a hardcore kapely, ale i umělci jako Björk či Nick Cave. Pro spoustu lidí, kteří prošli jeho dveřmi, hrál tento dům na adrese Jagtvej 69 jednu z hlavních rolí v jejich životě a díky scéně, která se kolem něho vesměs z lidí pod pětadvacet let utvořila, dělal čest svému jménu.
Squatterská scéna tento dům získala v roce 1982 od tehdejšího primátora za sociální demokracii Egona Weidekampa, který využil díry v zákoně, přikazující státu financovat nájem prostor využívaných dorosteneckými frakcemi politických stran. Z jeho strany to nebyla žádná charita – vrásky na čele mu dělala explozivním způsobem rostoucí squatterská scéna. Přišel tedy s obchodem: punx dostanou dům a výměnou za to přestanou squatovat na jakýchkoli jiných místech.
Ale časy se mění a s nástupem neoliberální agendy v roce 2000 začal stát dělat humbuk okolo znovuzískání domu Ungdomshuset a jeho prodeji developerům (za výhodnou cenu cca deseti milionů korun). Obyvatelé domu reagovali vyvěšením ohromného transparentu s textem: „Na prodej spolu s pěti stovkami autonomních psychopatických násilníků z hlubin pekelných, házejících kamení". Kupodivu, místní realitní magnáti se do této výjimečné příležitosti nehrnuli.
Deus ex machina
Ale na scénu přišla Faderhuset (Dům otce), fanatická homofobní šovinistická pravicová církev, jejíž pozemské zjevení Ruth Evensen je podle svých vlastních slov v přímém spojení s Všemohoucím, a dům koupila. Faderhuset si v Dánsku získala jméno hlavně výukou kreacionismu na školách a pochody čtvrtí Norrebo (rasově a národnostně nejpestřejší část Kodaně, v níž se nacházel i Ungdomshuset) s krucifixy, dánskými vlajkami a hesly jako „Dánsko je křesťanské". Po čtyřech letech právních bitev změnil v prosinci 2006 dům na adrese Jagtvej 69 definitivně vlastníka ze sdružení Ungdomsghuset na církev Faderhuset. Poprvé v historii byl dům oficiálně squatován a na domu se objevil nový transparent: „Výtržníci celého světa, vítáme vás!". O dva dny později vyústily demonstrace za Ungdomsghuset v pouliční nepokoje s účastí okolo dvou tisíc osob. Dánská policie je popisovala jako „nejhorší od druhé světové války".
Pro demonstrace a nepokoje byl dobrý důvod. Podle Ruth Evensen nebylo vyklizení domu ničím jiným než boží vůlí. Marná proto byla snaha kolektivu okolo Ungdomshusetu dům zpětně odkoupit, a to za částku, která několikanásobně převyšovala tu, kterou původně zaplatil Faderhuset. Když je ve hře Bůh, nezmůže nic ani neviditelná ruka trhu...
Po vyklizení domu, na bohoslužbě chráněné zásahovou policejní jednotkou, Ruth triumfálně prohlásila, že „mladí lidé v Norrebro jsou posedlí démony, ale právě dnes jsme viděli, že Bůh vítězí nad Satanem. Dalším krokem pro Faderhuset je boj proti homosexualitě, pedofilii, pornografii, potratům a satanistickým hračkám." (Jestli se jedná i o Lego už Ruth neprozradila...)
Kdo seje vítr...
Brzy po konečném soudním verdiktu a prvních pouličních nepokojích se Ungdomshusetu začala formovat široká podpora. Punx, odhodlaní bojovat za svůj svobodný prostor, se spojili nejen se sousedy, ale i s dalšími lidmi nespokojenými s neoliberálním kursem, kterým se Dánsko v posledních letech vydalo (vládnoucí Liberální strana se v koalici opírá o rasistickou Dánskou lidovou stranu). Do boje za dům se zapojila spousta lidí. Narrebo je koneckonců čtvrtí s dlouhou tradicí odporu: zrodilo se v ní dánské dělnické hnutí, spousta lidí z této čtvrti odjela ve třicátých letech bojovat proti fašismu do Španělska a v Ungdomshusetu samotném dokonce v roce 1910 došlo k přijetí deklarace k Mezinárodnímu dni žen.
Stejně tak jako v celé Evropě jsou nezávislá a alternativní místa pod tlakem i v Dánsku. Neoliberalismus je na postupu a pro neziskové aktivity nezůstává žádný prostor, notabene pro ty, které aktivně podrývají autoritu a vládnoucí kurs. Byli jsme toho svědky i v Praze: téměř bez odporu vyklizená Ladronka, vyklizená Papírna, Cibulka...
Asi nejznámějším příkladem „svobodného prostoru" v Dánsku je samosprávná komuna Christiania, v níž její obyvatelé žijí mimo kontrolu státu již od šedesátých let. Existují obavy, že vyklizení Ungdomshusetu bylo jen přípravou a jakýmsi testem na útok právě na Christianii, na kterou se dánská vláda už nějakou dobu také zaměřuje. Ostatně, i Christianie leží na území, na které si brousí zuby developeři.
Na YouTube se vzápětí po prvních demonstracích objevil „trailer" k vyklizení, ve kterém punx slibovali velké problémy, pokud se na ně stát rozhodne zaútočit. Zaznělo jasné varování: „Šáhněte nám na náš dům a budeme zuřit".
...sklízí bouři!
Ale stát se nepoučil. 1. března 2007 ráno slanila z vrtulníků na střechu Ungdomshusetu speciální policejní zásahová protiteroristická jednotka a za pomoci dvou gigantických jeřábů vtrhla do domu. Celý dům byl zároveň postříkán hasičskou pěnou, aby bylo zabráněno pokusům o útok Molotovy. Okolo domu byla vytyčena padesátimetrová uzavřená zóna a všech bezmála čtyřicet obyvatel a obyvatelek domu policie zatkla.
Jak slibovalo heslo „Buď Ungdomshuset, nebo bitva o Ungdomshuset – vyklizení vám nikdy neodpustíme", v Kodani vzápětí došlo k pouličním bouřím, zejména v okolí domu a v oblasti okolo Christianie. V ulicích se objevily barikády, o které byly sváděny tvrdé boje, hořela auta (často policejní), na antony lítaly Molotovy a dlažební kostky. Do bitvy se zapojili lidé všeho věku a slušné množství imigrantů. Očitý svědek dokonce popisoval redaktorům aktivistického týdeníku SchNEWS, jak viděl v ulicích lidi okolo šedesátky zapalovat auta... Protesty trvaly dva dny a policie během nich musela narychlo pro svou potřebu dovézt další auta ze Švédska, protože velká část jejich vlastních byla mimo provoz.
Vláda byla nucena zavřít hranice, aby zabránila cizincům přicházejícím na pomoc Ungdomshusetu vstoupit do země. Kdokoli s kohoutem na hlavě či dalšími znaky punkové subkultury byl okamžitě vrácen. Během těchto dvou dnů bylo zatčeno přes šest set lidí v marné snaze dostat demonstranty a demonstrantky z ulic. 3. března došlo k rozsáhlé policejní razii proti anti-autoritářskému hnutí, při které bylo pozatýkáno dalších asi devadesát lidí, většinou známých aktivistů. Byla mezi nimi i velká část právního týmu Ungdomshusetu a místního Anarchistického černého kříže.
Je po bitvě, válka však trvá
Demolice domu začala 5. března. Maskovaní dělníci ve strojích se zakrytými logy firem za masivními policejními zátarasy srovnali Ungdomshuset se zemí. Bitva byla prohrána, válka však trvá. Brzy začaly sabotážní akce proti firmám, které se podílely na demolici. Jedna z těchto firem, 3x34 Transport, dokonce okamžitě přerušila práce poté, co jí nešťastnou náhodou shořely dva nákladní automobily...
V samotném Dánsku pokračovaly mohutné protesty. 10. března pochodovalo Kodaní asi čtyři tisíce lidí, solidární akce se před dánskými konzuláty (a občas i uvnitř) konaly po celém světě. Jedna, byť s ne příliš silnou účastí, proběhla i v Praze. Přes dvě stovky lidí zatčených během pouličních nepokojů v Kodani zůstaly za mřížemi více než dva týdny.
Nedlouho po demolici začaly na povrch vyplouvat i další zákulisní informace. Během vyklízení létaly nad čtvrtí vedle policejních i armádní vrtulníky. A zřejmě nešlo pouze o materiální výpůjčku; armáda se na vyklizení nejspíše přímo podílela. Využití armády na zásah proti vlastním občanům v době míru opět posunulo hranice toho, kam až je stát v prosazování volného trhu schopen zajít. Narozdíl od policejních složek totiž vůči armádě neexistuje ani iluze možného použití právních opravných prostředků. Armáda má svá vlastní pravidla fungování a civilní sféra v podstatě nemá žádné páky ani odvolání...
Nejmenovaný kodaňský aktivista však vidí i přes ztrátu Ungdomshusetu budoucnost optimisticky: „Samozřejmě, lidi velmi mrzí ztráta tohoto velmi, velmi speciálního místa. Na druhou stranu, dala se dohromady spousta lidí, pro které tento dům hodně znamenal. Vytvořilo se celé hnutí. Spousta lidí se poprvé v životě organizuje. Během posledních tří měsíců se zapojilo velké množství nových lidí a čeká nás spousta dobrých věcí. Máme tu teď mnoho lidí, kteří nechtějí jen jeden svobodný dům, ale hodně, hodně takových domů".
Komentáře
Přidání komentáře...