Ungdomshuset: Na prodej spolu s pěti stovkami autonomních psychopatických násilníků
Recenze na film "69"Mohl by to být jen další dokumentární film, ukazující frustraci mládeže. Mohl by to být další film, který sbírá ceny na festivalech (které opravdu sbírá) díky parazitování na přitažlivém tématu. Nebo by to mohl být další film zaměřený do „hnutí", plný záběrů pouličních nepokojů a hořících policejních aut doplněný masochistickými obrázky nesmyslně brutálních policistů a policistek a zraněných demonstrantů a demonstrantek.
Naštěstí ale není. Tvůrce a tvůrkyně filmu „69" o posledních měsících dánského squatu Ungdomshuset sice (asi částečně z nutnosti) vystupují jako nezávislí tvůrci, nicméně oba dva jsou součástí anti-kapitalistického hnutí a jeden z nich se dokonce podílel na aktivitách přímo v Ungdomshuset. A film samotný se sympatiemi s hnutím obránců a obránkyň squatu ani netají, respektive zobrazuje dění posledních dnů jejich očima.
Tato přiznaná neobjektivita je jedním z největších kladů filmu. Žádná „neutralita" totiž neexistuje a miš-maš, ve kterém se z důvodu „vyváženosti" střídá minuta výpovědi squaterky s minutou výpovědi policistky sice vyplní pochybná kritéria televizní korektnosti, ale hodnota jeho sdělení se blíží nule. S „protistranou", tedy zejména představitelkami města a sekty Faderhuset (background událostí okolo domu Ungdomshuset zde), se tak ve filmu setkáme pouze v podobě prostřihů z korporátních zpráv na místech, kde je to nezbytně nutné pro dokreslení atmosféry.
Ve zbytku doby sledujeme běh událostí uvnitř squatu. Prvních nesmělé pokusy o vyjednávání s městem, spolupráci s nadačním fondem, který chtěl pro squaterský kolektiv dům odkoupit zpět... Mobilizaci všemožných organizací a skupin, které by mohly protesty podpořit.. A samozřejmě i přímé akce. Obsazování jiných prázdných městských domů, demonstrace atd.
Veškerá činnost je pak prostříhána výpověďmi lidí z kolektivu, ze kterých je realisticky cítit nejen odhodlání a bojovnost, ale i strach a nejistota. Filmu se totiž povedlo nesklouznout do propagandistické roviny a vytvořit koláž politicky korektních hlášek. Naopak, dění ukazuje vcelku realisticky a nebojí se ukázat i obavy ze střetů s policií či nejistotu stran dalšího postupu kolektivu.
Celý film graduje a míří do finále, k masivním přípravám, opevňováním domu a výstavbě barikád. Zatímco na ulicích stovky lidí svádí boje s policií a nouze není o Molotovy a kameny, policie bere dům ztečí. Barikády nejsou příliš účinné, úder přichází dírou ve střeše, které zásahové jednotce proboural bagr.
A nastává konec. Mohutný stavební bagr se zakusuje do stěn domu, který byl centrálním bodem aktivit několika generací mladých. Smutným záběrem na prázdnou proluku v ulici film končí...
Ale rozhodně jím nekončí realita... Reportáž z debaty s mluvčím kolektivu a tvůrcem a tvůrkyní filmu, obsahující i přehled aktivit následujících po zbourání domu, najdete zde.
=> stručné faktické pozadí událostí zde
Komentáře
Přidání komentáře...