Pod hlavněmi kulometů zrodil se nový řád... III.
Dokončení recenze na knihu "The Schock Doctrine" od Naomi Klein
Mimo zákon
Trik s převlečením kabátů a opačnými předvolebními sliby byl ale stále příliš buranský, přesto se hochům z Chicaga více než zamlouval. Bez jediného výstřelu provedli svůj převrat tak, že žádná další vláda ho už neměla jak zvrátit (nepočítáme-li ozbrojenou silou). Konečně měli svůj převrat v rukavičkách.
Chicagská škola už dávno změnila rétoriku. O neoliberalismu mluvila jako o normálním stavu věcí a o zemích, kde provedli svůj převrat, jako o zemích normálních. A pakliže je neoliberalismus normálním ekonomických stavem, není přeci ve své podstatě závislý na politické orientaci vlády...
Hoši z Chicaga nakonec dosáhli svého největšího triumfu tím, že dokázali jako pravdu prodat svůj názor, že ekonomika stojí mimo politiku. Ačkoliv je ekonomika jedním z klíčových politických nástrojů (a celé politické systémy stojí i na ekonomické proměně, včetně například anarchismu), v období po pádu bývalého východního bloku se ekonomiku podařilo přebarvit na svého druhu expertní záležitost, která se řídi technickými zákonitostmi a pravidly, nikoliv politikou.
Jakmile došlo k vyjmutí klíčových ekonomických institucí (centrální banky atd.) z působnosti vlád a jejich institucionalizaci jakožto nezávislých expertních institucí, znamenalo to definitivní dokončení převratu chlapů z Chicaga. Šlo o kok, který již žádná, jakkoliv levicová či radikální vláda nemůže vzít zpět. Od té doby se již hraje podle pravidel Chicagské školy, jejichž stoupenci ovládají téměř veškeré ekonomické instituce, od MMF po centrální banky.
Katastrofický kapitalismus
Naomi Klein se v druhé, menší částí knihy ještě zabývá tím, co nazvala „katastrofickým kapitalismem". Alespoň pro mě méně objevná, ale opět do detailu vyrešeršovaná story o tom, jak neoliberální kapitalismus nejen že vydělává na katastrofách všeho druhu (např. tsunami v Thajsku), ale jak jich těchto katastrof a následující „obnovy" využívá k potlačení jakékoliv formy protestu a rozbití tradičních vazeb a struktur, které by mohly stát v cestě jeho nejdivočejší formě. A samozřejmě na prosazení neoliberálního kapitalismu v té nejtvrdší podobě, protože obyvatelstvo země postižené katastrofou se bude jen pramálo zajímat o to, co se děje v její ekonomice...
Nejpozději s válkou v Iráku se kapitalismus přizpůsobil tak dokonale, že katastrofy nejen využívá, ale sám je i (za nemalý balík) vytváří, pochopitelně už předem s plánem na následnou „obnovu" a neoliberální ekonomické uspořádání. Jak bývá u chlapů z Chicaga už tradicí, neoliberální převrat je proveden tak, že cesta zpět již neexistuje. Dokonalým příkladem je právě Irák, kde byla největší pozornost okupační správy obrácena právě k detailnímu provedení ekonomického převratu...
Kapitalismus umírá.. Ať žije kapitalismus!
Ne, že by anarchisté a anarchistky někdy věřili v to, že levicové vlády jsou schopné řešit problémy obyčejných lidí. Nicméně, neoliberální převrat (a slovo převrat – jakkoliv se může zdát nadsazené – používám proto, že skutečně o nic jiného než o převrat nešlo) ukazuje v plné nahotě to, že volební systém je prakticky k ničemu, protože nabízí maximálně volbu mezi Coca-colou a Pepsi-colou. A také to, že třída těch nejbohatších nebude váhat a pokud se jí snad nepodaří politiky uplatit, sáhne bez obav i ke zbrani. Skutečná změna se nikdy nemůže odehrát u volebních uren či jakkoliv jinak v rámci „demokratického" systému. Jak vidno, pravice to ví lépe než dobře...
Ačkoliv chlapi z Chicaga dostávají v posledních měsících jednu facku za druhou (státní záchrany krachujících podniků, „znárodňování" bank atd.) a neoliberalismus se může zdát být ve světle finanční a hospodářské krize mrtvou ideologií, příběh Chicagské školy nás učí hned několik lekcí. Ve fascinujících podrobnostech popisuje to, co sice tak nějak všichni cítíme, ale reálně neumíme nějak moc uchopit ani popsat. Totiž to, že kapitalistický systém je umělým projektem, vymyšleným a prosazeným úzkou ekonomickou elitou a sloužící výhradně jejich zájmům.
Bohužel, Naomi Klein se s přestupem do první novinářské ligy zároveň zařadila mezi „přijatelné kritiky" v rámci systému. Můžeme jí tedy tleskat a skládat poklony za její perfektní podrobnou analýzu, zároveň je třeba odmítnout její závěry, které knihou přibližně od poloviny čím dále tím silněji problikávají. V druhé části vedou až k takovým absurditám, jako je odsuzování války vedené najatými bezpečnostními korporacemi a volání po válce vedené branci a „regulérními" vojáky...
I přes to je pro mě The Skock Doctrine knihou roku. Donutila mě k mnohým zamyšlením a výrazně mě posunula v mém politickém myšlení, což už se dlouho žádné knize nepovedlo...
=> začátek recenze zde
Komentáře
Přidání komentáře...