Pod hlavněmi kulometů zrodil se nový řád... II.
Pokračování recenze na knihu "The Schock Doctrine" od Naomi Klein
Čínský masakr
Náboženství volného trhu se tak pomalu šířilo nejen Latinskou Amerikou. Míra brutality se lišila zemi od země, o pár desetiletí později se nicméně neoliberální ideologie dostala i do nejvyšších politických pater v USA (Raegan) a Anglii (Thatcher). Tam však nebyla nikdy prosazena ve své ryzí podobě „šokové terapie", protože i železná lady se musela starat o hlasy svých voličů v příštích volbách. Bez tanků a kulometů se neoliberální řád prosazuje ztěží... Přesto dnes vládne prakticky celému světu. Jak je to možné?
Chlapi z Chicaga byli zase jednou frustrováni. Jejich ideologie ovládla prestižní ekonomické akademické kruhy (tvořené, jak jinak, dětmi z nejbohatších rodin), nicméně kromě států vedených diktátory se jim nedařilo jejich ekonomický převrat uskutečnit. Zhroucení bývalého východního bloku jim přitom dávalo jedinečnou šanci...
Přesto došlo k zopakování jejich úspěchu prvně v zemi, do které dodnes ironicky posílají stoupenci fanatické pravice své odpůrce: v „komunistické" Číně. Tam to šlo snadno, podobně jako v Latinské Americe. Když obyčejní lidé příliš řvali, byli označeni za podvratné živly a poslali se na ně tanky. Pokud máte stejně jako já v hlavě obrázky tanků, masakrující na náměstí Tian-an-men studenty bojující proti komunistickému režimu, naletěli jste donekonečna se opakující propagandě. Důvodem masových protestů v Číně však tehdy (stejně jako dnes) nebylo potlačování politických práv, ale ekonomické reformy!
Trik s převlečením kabátů
Ovšem i v Číně vězel trik k úspěšnému prosazení ekonomického převratu v syrové brutalitě a palebné převaze. Hoši z Chicaga v té době měli své lidi ve vedení všech důležitých ekonomických institucí, přesto nebyli schopni uskutečnit převrat v rukavičkách.
V Polsku (a dalších zemích, mimo jiné i v ČR) si pomohli ještě poměrně neobratným trikem. V demokratických volbách nechali zvítězit stranu s v podstatě levicovou, idealistickou rétorikou o „třetí cestě" (mezi kapitalismem a socialismem, tedy o jakémsi „demokratickém socialismu") a po volbách ji položili ekonomický nůž na krk.
V zemích bývalého východního bloku se k moci dostali bývalý disidenti (pochopitelně) bez jakýchkoliv byť i teoretických zkušeností s vedením země. Navíc vládli enormně zadluženým státům s ekonomikou v troskách. Tváří v tvář zoufalé situaci se vedle vousatých chlapíků ve svetrech, nevědících o ekonomice v podstatě nic, objevili perfektní manažeři v padnoucích oblecích, absolventi prestižních ekonomických škol s praxí v ekonomických institucích, jakožto nezištní ekonomičtí poradci s dokonale vypracovanými plány...
A pokud se novopečení vůdci měli sílu vzpouzet – jako že často měli, protože západní divoký kapitalismus byl často poslední věcí, za kterou bojovali – přišel na řadu onen „nůž". Pokud měla země dostat půjčky od Mezinárodního měnového fondu a Světové banky (bez kterých se jednoduše neobešla), neměla na výběr a musela do puntíku plnit rady těchto ekonomů. Což většinou znamenalo dělat přesný opak svých předvolebních slibů... Ovšem, jak u nás dobře víme, na provedení nevratných ekonomických změn (například mafiánská privatizace) jsou čtyři roky dostatkem času...
=> závěrečná část recenze zde...
=> začátek recenze zde
Komentáře
Přidání komentáře...