Pod hlavněmi kulometů zrodil se nový řád...
Recenze na knihu "The Schock Doctrine" od Naomi Klein
Známý bonmot říká, že globální neoliberální kapitalismus není ani zdaleka dokonalý, nicméně je tím nejlepším systémem, jaký má lidstvo k dispozici. Obvykle se také dodává, že k tomuto systému svět dospěl jakousi evolucí, že kapitalismus pádem železné opony a zhroucením bývalého východního bloku vyhrál v soutěži idejí a tudíž je správné a „demokratické", že ovládá celý svět.Jednoduchý fakt, že tomu tak rozhodně není, že neoliberální kapitalismus je ideologie, která byla prosazena silou stejně jako jiné ideologie (např. bolševismus nebo fašismus), výtečně připomíná kniha aktivistické novinářky Naomi Klein The Schock Doctrine. Naomi Klein byla svými předchozími úspěšnými projekty katapultována do první novinářské ligy, na zpracování své poslední knihy tedy měla dostatek času a prostředků a na knize to je opravdu znát, ať už na zpracování či úrovní rešerší.
S Friedmanem v ringu
Naomi si to v knize rozdává především s Miltonem Friedmanem, apoštolem volného trhu a zakladatelem takzvané Chicágské ekonomické školy. Pod jeho vedením se ekonomická fakulta Chicagské univerzity (od toho označení „chlapy ze Chicaga") v padesátých letech proměnila ve svého druhu kostel, kde se kázala jediná ekonomická pravda volného trhu. Charizmatický Friedman si brzy získal řadu stoupenců, ochotných přísahat na mantru „volný trh, totální privatizace, maximální zeštíhlení vlády" jako na Bibli.
Na tom by ještě nebylo nic, co by stálo za pozornost a Friedmanovy spisy by šlo odbýt mávnutím ruky. Tyto teorie i podle něj totiž vyžadovaly zemi po ekonomické stránce „čistou jako list papíru". I samotnému Friedmanovi bylo jasné, že jeho uspořádání ekonomiky nelze prosadit v demokracii v tradičním slova smyslu. Totální liberalizace by totiž byla výhodná pouze pro velmi bohaté, ostatní by uvrhla do ještě větší bídy a nejistoty. Proto přišel s myšlenkou „šokové terapie", totální přeměny ekonomického řádu v jeden okamžik.
Celá věc ale měla háček: nenašel se žádný, byť sebesympatizující politik, který by chtěl spáchat politickou sebevraždu prosazováním ideologie jdoucí proti zájmům většiny lidí a tudíž voličů. A ekonomická teorie, byť se zástupem sympatizantů v nejvyšších politických a ekonomických kruzích, je stále jenom shlukem písmenek na papíře, podobná vizi náboženských fanatiků.
První krev
Ale Friedman se nakonec dočkal. Jeho příležitost se jmenovala Pinochet. Generál s krví na rukou, proslulý zločiny proti lidskosti a tajnou policií, která si s brutalitou v ničem nezadala se Stassi či KGB. Slovo dalo slovo a Friedman a jeho žáci byli pověřeni sestavením ekonomického programu pro vojenský režim, který toho sice věděl hodně o zabíjení a mučení, ale málo o ekonomice. Výtečně ale rozuměl jazyku chicagských chlapců, podle kterých je ekonomika silou přírody a „stavět se proti přírodě je kontraproduktivní a sebe-klamné".
Tisíce lidí – levicových aktivistů a aktivistek, novinářů a novinářek, odborových organizátorů a organizátorek – bylo zavražděno a mučeno, sto tisíc uvězněno v koncentračních kempech po celé zemi. Chlapi ze Chicaga dostali svůj „čistý list papíru" a poprvé uvedli do praxe svůj ekonomický model.
V jižním cípu Latinské Ameriky působil v obklíčení levicových (a mimochodem do jedné demokraticky zvolených) vlád poněkud osamoceně, to se ale mělo brzy změnit. Viděno optikou pravicové hysterie studené války byla každá levicová vláda v podstatě pro-marxistická a pro-sovětská. Ve skutečnosti to tak samozřejmě nebylo, levicové vlády v Latinské Americe byly pro-kapitalistické, pouze v sociálně-demokratickém odstínu. Nicméně, strýček Sam měl svou záminku a dolarů pro sponzoring vojenských převratů v dalších zemích (Argentina, Bolívie atd.) bylo dost.
Je hořkou ironií, že ani v samotném Chile divoký kapitalismus nikdy nefungoval. Ačkoliv Pinochet zůstává idolem fanatické pravice a dokonce i Financial Times uvedli v jeho nekrologu, že neoliberálními reformami nastartoval úžasný ekonomicky růst země, pod čarou zůstává nevysloveno, co se dělo po prvotním ekonomickém boomu... Devět let po převratu byla země na ekonomických kolenou: nezaměstnanost dosáhla 30%, v zemi nastala hyper-inflace a státní dluh dosáhl astronomických výšin. Pinochet této situaci čelil znárodněním celé řady společností a jedinou baštou, která v té době držela Chile nad vodou, byla státní firma Codelco, jejíž měděné doly zajišťovali 85% příjmů ze zahraničního obchodu celé Chile. Dost smutná vizitka pro zemi, která byla dávána jako zářný příklad funkčnosti neoliberálních reforem, což?
=> pokračování recenze zde...
Komentáře
Přidání komentáře...