Utíkej, starý svět je ti v patách
Na plátna mainstreamových kin se po dlouhé době dostal film, který si zaslouží pozornost i pro to, co říká. Útěk do divočiny není jen prvoplánovou kritikou konzumní společnosti, jak mu vyčítala leckterá kritika; je spíše filmem o útěku jako způsobu revolty a o jeho limitech.Příběh právě promovaného Christophera, který má tak plné zuby současné společnosti a zejména zlaté klece (americké) vyšší střední třídy, že za sebou bez varování spálí všechny mosty a zmizí „na cestu", je jen další variací na téma romantického útěku. Není těžké pocity a motivace hlavního hrdiny pochopit; myslím, že odcizení a pocity marnosti ze světa kolem zažíváme více či méně všichni den co den. Jeho situace je navíc okořeněná o malé špinavé rodinné tajemství, které je zobrazeno tak reálně, že z něj až mrazí.
Christopherova revolta ale zůstává omezena rámcem světa, ve kterém je realizována. I když v počátku filmu teatrálně spálí své peníze, brzy je zase vydělává zpět otáčením hamburgerů v McDonalds – jednoduše zjišťuje, že i na útěk a revoltu proti společnosti jsou v tomto světe peníze potřeba. Ano, i na útěk se musí vydělávat... A přispívat tak HDP. Když se – byť nedobrovolně – zbaví svého auta, brzy se vrátí k silnici se vztyčeným palcem... Před civilizací není úniku.
V průběhu dobrodružné cesty po Americe se Alex (aby se od minulosti odřízl dokonale, začne si Christopher říkat Alex Supertramp) dostane i k jiné, méně individualistické formě revolty: karavanové komunitě hippies, kteří si na troskách bývalé továrny vybudovali vlastní svět. Levné místo k žití zalité sluncem se ale od amerického maloměsta zase až tak neliší, alespoň co se týká jeho uzavřenosti a konformity, byť v tomto případě konformity alternativní.
Ještě jinou možnost dosažení svobody mu nabídne parta cestujících kombajnérů, živících se sklízením obilí z nekonečných amerických lánů. Ve dne práce a v noci pitky a ženy... Tahle pracovní idylka ale skončí ve chvíli, kdy sympatického rošťáka, který partu řídí, zatkne FBI za jakési podvůdky. Je čas vyrazit dál...
Kýžená svoboda se ale nedostaví ani na beatnické cestě. Narazí jak na tvrdou pěst ve formě železničního policisty, který se rozhodl dát černému pasažérovi v nákladním vlaku pořádně za vyučenou, tak na prostou nemožnost úniku před společností uprostřed ní samé.
Zdá se, že jedinou možností dobrat se skutečného osvobození je od začátku plánovaný cíl cesty: Aljaška, opravdová a nefalšovaná divočina, na rozdíl od divokých řek nehlídaná (říční) policií.
Divočina jako zrcadlo
Tak se Alex ocitá uprostřed divočiny, v opuštěném autobuse, kde studuje klasiky a snaží se za pomoci svých chatrných znalostí přežít v divoké pustině. Tam po týdnech samoty a četby knihy Lva Tolstoje zjišťuje, že štěstí je možné najít mezi lidmi, v součinnosti s nimi, ne útěkem. O chvíli později tak už stojí pod improvizovanou sprchou, aby z poustevníka udělal opět civilizovaného člověka, a vyráží zpět k lidem: „lásce, knihám, muzice a v budoucnu snad i dětem" – jak si opakuje před odchodem v ústrety.
Proměny Alexe zpět v maloměšťáka se ale nedočkáme. Šťastný konec v podobě napraveného odpadlíka společnosti se nekoná. Alex, odkojený civilizací, narazí na své limity – divočina s ním má jiné plány. A jen díky ní zůstane rebelem až do konce... Na tomto místě je nutné zmínit, že se tak nestane díky volbě scénáristy nebo režiséra, ale jednoduše proto, že film je skutečným příběh převedeným na plátno (původní kniha je nejen v ekologickém hnutí známá už docela dlouho, ale film se povedlo natočit až po více než deseti letech od jejího vydání).
Útěk do divočiny nám tak ukazuje nesmyslnost snahy o útěk před současnou společností, která ničí nejen sebe sama, ale i vše okolo. Útěk ukazuje nejprve jako lehkou pózu (i když možná i úmyslnou, protože Alex má evidentně rád velká gesta); později pak upozorňuje na to, že individualistický, byť sebelépe provedený útěk nemá šanci na úspěch. Jediné místo, kde by se člověk – alespoň zatím – mohl schovat, je skutečně divočina. Tam ale nezbytně brzy zjistí, že bez společnosti být prostě nemůže; dosáhnout svobody bez dalších lidí nelze.
Závěry jsou možné hned dva. Za prvé: jakýkoliv odpor je marný. Ať se snažíte, jak chcete, není úniku. Za druhé: odpor je nutný právě proto, že není úniku. A taky proto, že to nebude dlouho trvat a žádná divočina, kam by se dalo schovat, už prostě nebude...
Volba je jen na vás. Jisté je to, že tenhle film vás díky své mnohovrstevnosti přinutí přemýšlet, a to nejen o zkaženosti světa kolem nás, ale i o tom, jak z toho ven.
Komentáře
Přidání komentáře...