Demokratická dimenze argentinského povstání - masové demonstrace
Poslední díl článku o tom, jak mohou vypadat dopady finanční krize. Jejím výsledkem nemusí být vzestup ultrapravice, jak prorokují politologové, ani zesílení moci státu a jeho transformace do ochranitelské instituce, jak by si to přáli socialisté a bolševici. Jejím důsledkem může být bezprecedentní vlna spontánní aktivity zdola založená na anti-autoritářských a v podstatě anarchistických principech, vzájemné solidarity a obecně přebírání moci do rukou obyčejných lidí... Výsledkem je pak vznik bojovného sociálního hnutí, které pokračuje ve svých aktivitách i dlouho poté, co krize odezněla. Tak, jak tomu bylo během krize v Argentině...Masové desetitisícové demonstrace se staly logickým vyústěním vládní politiky pod taktovkou mezinárodních finančních institucí, zároveň však nezůstaly výkřikem do tmy, ale staly se impulsem pro další iniciativu zdola. Nicméně, i tyto demonstrace si zaslouží zmínku, neboť i v nich se odrážel duch přímé demokracie.
Do ulic vyšly shodně všechny sektory společnosti (pochopitelně s výjimkou politických a ekonomických elit), věkem i pohlavím. Bok po boku pochodovali Piqueteros, dělníci, důchodci, učitelé, studenti... Brzy poté, co se vyhladovělé davy pustili do rabování supermarketů, vyrazily do ulic policejní posily (celkem vláda povolala do Buenos Aires 35 000 policistů) s jasným cílem: rozprášit demonstrace a potlačit jakékoliv projevy odporu.
Do bitev s policií se zapojily tisíce lidí. Na ulicích byly postaveny stovky barikád, bitva o centrální náměstí trvala několik hodin. Lidé na motorkách zformovali "motocyklové kavalerie" a najížděli do policejních kordonů. Vláda nikoliv překvapivě zareagovala vyhlášením výjimečného stavu a potlačením základních práv a svobod. Ačkoliv demonstrace pokračovaly, pro mnoho lidí se pobyt na ulicích a riskování vlastního života v konfrontacích s policií staly neúnosným rizikem (živitelé rodin, matky-samoživitelky apod.).
I tady se však projevila mezilidská solidarita. Lidé na ulicích nosili jídlo těm, kdo se nemohli účastnit pouličních akcí, a nechávali bedny jídla, plenek a dětské stravu na rozích ulic, kde si je rozebírali rodiče, důchodci a další potřební.
Zde je anarchistický pohled jasný: spontánní přímá akce, otevřená konfrontace autorit a solidarita mezi obyčejnými lidmi jednoznačně přispívá k budování sebevědomí neprivilegovaných. Poselství, jenž zůstává v myslích lidí po masové a úspěšné akci je: když chceme, tak to dokážeme.
A co dál?
Cílem tohoto článků není hodnotit výsledky, ale spíše metody. Boj v Argentině však pokračuje. Mnohatisícové demonstrace stále vycházejí do ulic a tlukotem do pánví a hrnců, jenž se staly symbolem argentinského povstání, připomínají elitám své požadavky. Některé akce mají i humorná nádech, jako ta, kdy asi tři stovky lidí bombardovali poslaneckou budovu sáčky se svými výkaly a močí s heslem: "celou dobu serete vy na nás, tak dneska sereme my na vás"!
Nejdůležitějším poselstvím argentinského povstání asi je, že ke skutečné změně nedojde přes noc po několika demonstracích a konfrontacích s policií. Ke skutečné změně je potřeba organizovat se a bojovat tak, jak je popsáno výše. Právě na této úrovni vznikají základy, na kterých pak může sociální změna stavět.
=> začátek článku zde
Komentáře
Přidání komentáře...